Článek
Konkláve nás zavede do uzavřeného světa kardinálů, kde se rozhoduje o budoucím papeži. Pokud jste si kdy představovali, jak by vypadala reality show pro duchovní vrcholky církve, tady ji máte – jen s méně dramatem a více latinou.
Je to jako spojit House of Cards, Big Brother a špetku Da Vinciho kódu – jen místo Kevina Spaceyho dostanete skupinu důstojných postarších pánů v červených rouchách, kteří se snaží udržet dekorum, zatímco mezi nimi probíhá jedna z největších zákulisních bitev moderní církevní historie.
Atmosféra filmu je napnutá jako řetěz na církevním kolotoči. Každé hlasování, každý pohled, každý posvátný kašlík přináší nový zvrat. Kardinálové si dávají znamení, šeptají si po chodbách a provádějí politické manévry s takovou obratností, že by se za ně nemuseli stydět ani zkušení lobbisté z Washingtonu. A přitom pořád udržují svůj výraz dokonalé pokory – což je herecký výkon sám o sobě.
Film je sice historické drama, ale má v sobě i nečekaný humor. A ne, není to ten laciný humor, kdy někdo uklouzne na mramorové podlaze (i když, přiznejme si, to bychom rádi viděli), ale ten jemný, inteligentní, který se schovává v dialozích a drobných gestech. Třeba když jeden kardinál okázale vytáhne své brýle a nasadí je s takovou důležitostí, že by se za to nemusel stydět ani superhrdina chystající se na finální boj. Nebo když se skupina kardinálů snaží předstírat, že je nezajímá, kdo vyhraje, ale přitom každý z nich pokukuje po kouřícím komíně se stejným napětím, jako kdyby sledovali finále Ligy mistrů.
Herecké výkony jsou úžasné. Ralph Fiennes v roli kardinála Lawrence zvládá balancovat mezi vážností a zoufalstvím člověka, který si uvědomil, že organizovat konkláve je jako hlídat partu předškoláků, jen s lepšími plášti a sofistikovanějšími intrikami. Ostatní kardinálové jsou skvěle zahraní – každý má svůj jedinečný styl manipulace, od nenápadného šeptání po dramatické vzdechy hodné Shakespearova dramatu.
A pak je tu samotné prostředí. Vatikán je vykreslen s takovou nádherou, že se skoro cítíte provinile, když se u toho cpete popcornem. Každý záběr je jako pohlednice z historického dokumentu – zlato, mramor, fresky a tolik soch svatých, že byste si mohli založit vlastní muzeum. Kamera skvěle zachycuje jak majestátnost, tak i klaustrofobii konkláve – což je ironické, protože i přes všechnu tu krásu je tu atmosféra napjatější než v přeplněném výtahu s podezřele pomalým zavíráním dveří.
Jestli film něco umí skvěle, tak je to budování napětí. I když známe pravidla volby papeže, nikdy není jisté, kdo nakonec získá kýžený post. Každé kolo hlasování přináší nové drama, a když se konečně objeví ten bílý kouř, člověk má skoro chuť zatleskat – ne kvůli výsledku, ale proto, že to celé přežil bez infarktového stavu.
Konkláve je film, který zvládá být napínavý, vizuálně úchvatný a místy překvapivě zábavný. Pokud máte rádi chytrá dramata s pořádnou dávkou politických machinací a charismatických hereckých výkonů, pak byste si ho rozhodně neměli nechat ujít. A pokud ne, tak aspoň budete vědět, že volba papeže není jen o modlitbách, ale taky o pořádné dávce strategie a zákulisních dohod. Kdo by to byl řekl, že Vatikán má tolik společného s Game of Thrones, jen s menším počtem draků a větším počtem latinských citátů?
