Článek
Jenže místo toho, aby diváky vtáhl do víru politických intrik a napětí, působí spíš jako dlouhý, monotónní rozhovor na téma, které by vás možná zajímalo, kdyby nebylo podáno tak suchopárně. Představte si tichou schůzi účetních, kteří se hádají o etiku. Tak nějak se cítíte po většinu času sledování tohoto filmu.
Hlavní roli Marka Felta, šéfa FBI, jenž později odhalil pravdu o Nixonově vládě jako slavný informátor známý pod přezdívkou „Deep Throat“, ztvárnil Liam Neeson. To by znělo slibně – přeci jen, Neeson je známý svou schopností udělat z každé role něco ikonického, ať už jde o otce hledajícího unesenou dceru nebo mentora Jediů. Tady však působí dojmem, že ho celý příběh tak trochu unavuje. S jeho typickým klidem a vážností dodává Feltauru určitou důstojnost, ale chybí mu jiskra. Felt je muž plný konfliktů – věrnost vůči své práci, loajalita k FBI, tlak na utajení pravdy – a přesto vše působí ploše. Možná proto, že Neeson má ve tváři většinou jeden jediný výraz: soustředěný smutek.
Film se snaží být seriózním pohledem na korupci a politické machinace, což je rozhodně téma hodné pozornosti. Problém je v tom, že způsob, jakým to předkládá, připomíná dlouhou přednášku bez grafů nebo alespoň obrázkových doplňků. Scény, kde by se divák mohl chytit napětí nebo cítit adrenalin, jsou omezeny na minimum. Většinu času sledujete muže v šedých oblecích, jak šeptají něco o zákulisních hrách, zatímco vypadají, že by raději byli kdekoli jinde než před kamerou. Kdyby Neeson ve filmu alespoň jednou kopl do dveří nebo vykřikl něco dramatického, diváci by se možná probudili. Bohužel, žádné takové vzrušení nepřichází.
Dialogy jsou navíc podivně strohé. Postavy často pronášejí věty jako: „Prezident neví, co děláme,“ nebo „Tohle je konec FBI, jak ji známe.“ Zní to, jako by někdo převzal manuál k dramatu, ale zapomněl přidat emoce. Cítíte, že by v těchto momentech mělo být něco hlubokého a silného, ale místo toho to působí jako prázdná slova. Těžko se divák do příběhu ponoří, když postavy samy vypadají, že nevěří tomu, co říkají.
Režisér Peter Landesman si dal práci s věrohodným vykreslením doby. Šedesátá a sedmdesátá léta působí autenticky – od obleků, přes strohé kanceláře, až po kouř, který se líně valí z každé druhé scény. Je to jako vizuální učebnice dějepisu, což je rozhodně plus pro milovníky historie. Jenže problém je v tom, že atmosféra nestačí. Film vám může nabídnout pohled na zakouřené místnosti plné tichých mužů, ale už vám nedá důvod, proč se o tyto muže zajímat.
Mark Felt je bezpochyby fascinující historická postava. Byl klíčovou postavou jednoho z největších politických skandálů v dějinách USA, mužem, který riskoval kariéru i osobní život, aby pravda vyšla najevo. Ale tento film z něj dělá spíš chodící metaforu pro morální dilema než skutečného člověka. Divák se nedozví nic hlubšího o jeho motivacích nebo vnitřním boji. Film se tak paradoxně stává svým vlastním protivníkem – snaží se být o pravdě a odvaze, ale zároveň si nedovolí jít dostatečně do hloubky.
Na druhou stranu, pokud jste fanouškem tichých, pomalu plynoucích politických dramat, možná vás film zaujme. Má svůj styl a snahu o serióznost, což ocení především ti, kteří se zajímají o historii. Pro většinu diváků ale působí jako promarněná příležitost. Místo napínavého příběhu o jedné z největších zrad a odhalení v dějinách dostanete dvouhodinové šeptání, mračení a přemýšlení o tom, zda jste si měli na cestu do kina koupit silnější kávu.
Mark Felt: Muž, který zradil rozhodně není špatný film. Má dobrou produkci, solidní obsazení a důležitý příběh. Ale jeho tempo, scénář a absence emocionálního náboje ho sráží. Je to jako dívat se na malíře, který má k dispozici všechny barvy světa, ale rozhodne se použít jen šedou. Výsledkem je film, který není ani špatný, ani nezapomenutelný – prostě jen… existuje.
