Článek
Jako táta od rodiny jsem vždycky nadšený, když najdeme film, na který se podíváme všichni spolu. U „Princezny zakleté v čase 2“ jsem měl navíc pocit, že dělám správnou věc – podporujeme českou kinematografii, a ještě se společně pobavíme. No, na konci večera jsem si říkal, že bych radši podporoval místní pizzerii.
Začnu dějem. Příběh o alchymistce Amélii, která získá schopnost ovládat čas, zní jako něco, co by mohlo být originální a napínavé. Jenže realita byla taková, že po první půlhodině jsme s rodinou začali mít pocit, že jsme sami uvízli v časové smyčce. Dcera se mě zeptala, proč se pořád něco opakuje, a já jí musel vysvětlit, že to není chyba našeho přehrávače, ale prostě součást děje. Scénář se místy tak zamotával, že jsem měl nutkání si udělat poznámky, abych vůbec pochopil, co se děje. A to prosím nejsem žádný filmový analfabet – viděl jsem všechny „Matrixy“ a ani jednou jsem nepřepínal na fotbal.
Herecké výkony byly… no, jak to říct slušně? Eliška Křenková jako Amélie hrála hrdinku, která měla být chytrá a odvážná, ale působila spíš jako studentka na brigádě, která si pořádně nepřečetla manuál. Moje žena poznamenala: „Ona vypadá, že už by taky chtěla jít domů.“ Princezna Ellena, hraná Natalií Germani, byla krásná, to se jí nedá upřít, ale její charakter byl tak plochý, že jsem čekal, kdy ji začne používat Amélie místo pergamenu. A princ Jan? Marek Lambora má šarm, ale ani ten nestačí, když mu do úst vkládají dialogy, které by nefungovaly ani v telenovele.
A teď ty efekty. Vážně jsem si myslel, že v roce 2024 už české filmy zvládnou kouzla, která budou vypadat magicky. Místo toho jsme dostali triky, které připomínaly videohry, které jsem hrával na prvním PlayStationu. Když Amélie vyčarovala první kouzlo, můj syn nadšeně zvolal: „Tati, to vypadá jako Minecraft!“ No, neřekl jsem mu, že Minecraft má asi lepší textury.
Hudba byla docela fajn, aspoň ze začátku. Jenže postupem času jsme začali mít pocit, že posloucháme jednu a tu samou skladbu pořád dokola. Po hodině jsme už všichni tu hlavní melodii dokázali pobrukovat a dcera si z ní udělala text: „Kdy už to skončí, tati?“ Romantika.
Film se také snažil být vážnější než první díl, což by mohlo být zajímavé, kdyby scénář a režie držely pohromadě. Bohužel jsme se nedočkali ani pořádného humoru, ani skutečně dramatických momentů. Jediný opravdový smích u nás v obýváku nastal, když se vedlejší postava pokusila přednést hrdinský monolog a znělo to, jako by předčítala pokyny k hasicímu přístroji.
Finále bylo uspěchané a zjednodušené. Když přišlo velké odhalení a závěrečná bitva, čekal jsem, že nám spadne brada – místo toho jsme si akorát řekli: „A to je jako všechno?“ Bylo to jako sníst poloviční porci oběda – ne že by to bylo špatné, ale čekali jsme něco víc.
Shrnuto a podtrženo, „Princezna zakletá v čase 2“ byla pro naši rodinu spíš zakletá ve zmateném scénáři, než v čase. Manželka říkala, že jednička byla lepší, děti se už na druhý díl neptají, a já jsem rád, že jsem nemusel jít kvůli filmu do kina – doma si aspoň můžu nalít pivo. Takže pokud váháte, jestli si pustit tuhle pohádku, doporučuji radši staré české klasiky. A pokud bude třetí díl, snad si tvůrci dají záležet a vykouzlí něco, co nás všechny zase nadchne.
