Článek
Někdy nás unese do výšin (rozuměj: díl s Weeping Angels), jindy nás nechá tápat v temnotě galaktické nudy (rozuměj: většina epizod s plastovými příšerami). Ale teď je zpátky. Nová sezóna, nový Doktor, staré známé dilema: je to pořád ono?
Než se vrhneme na samotný seriál, připomeňme si, že Pán času není žádný nováček. Tahle série poprvé vyběhla na obrazovky v roce 1963. Ano, správně – tehdy, kdy televize ještě připomínala akvárium bez rybiček a barva byla na obrazovce tak vzácná, že ji snad musel schvalovat král. Od té doby se toho změnilo hodně. Doktor se regeneroval víc než běžný smartphone a scénáře si prošly jak intelektuálním zlatým věkem, tak i obdobím, kdy to celé vypadalo jako školní projekt s rozpočtem na čokoládovou tyčinku.
V nejnovější sérii máme konečně pocit, že se loď jménem TARDIS zase trochu srovnala na kurz. Nový Doktor, hraný s vervou a šibalským úsměvem (který by zvedl z křesla i Davrose), má charisma, jaké jsme u některých předchůdců postrádali. Je to mix starosvětského humoru a moderního uvažování, což je přesně ten koktejl, co Pána času vždycky držel nad vodou. A taky fakt, že může kdykoli odletět na opačný konec vesmíru, když se to celé začne komplikovat.
Scénáře nové sezóny? No… řekněme, že se snaží. Některé epizody vás chytnou a nepustí. Jsou tam záhady, překvapení, sem tam i morální dilema, které donutí diváka přemýšlet, jestli by radši zachránil vesnici plnou mimozemských dětí, nebo svůj oblíbený sendvič. A to je fajn. To je ten správný mix sci-fi a lidskosti, na který se u téhle série chodí.
Ale pak tu máme díly, které… no, které se prostě stanou. Jako že je zapnete, sedíte, koukáte, děje se něco s časem, s vesmírem, někdo má tentakule a někdo jiný zničehonic citovou scénu se stěnou. A když to skončí, jen si řeknete: „Hm. Co to sakra bylo?“ Ale ani to není úplně špatně. Pán času totiž nikdy nebyl sterilní blockbuster. On má být divný. Má být lehce ulítlý, hravý, někdy i trapný. Takže i tyhle „divné“ díly mají svoje místo. Jsou jako tetička na rodinné oslavě, co vám sice přinese dort bez cukru, ale vy ji stejně máte rádi.
Velkým plusem nové řady je návrat ke kořenům. Tvůrci pochopili, že není potřeba tlačit na efekty, když máte příběh. A když už efekty jsou, tak ať mají styl. TARDIS vypadá opět jako retro vesmírný stroj, ne jako showroom IKEA. A kamera umí být poetická i napínavá, což seriálu dává nový vizuální šmrnc.
Co se týče doprovodných postav – companionů – tady je to tradičně o štěstí. Naštěstí jsme se dočkali někoho, kdo není jen chodící zrcadlo pro Doktorovy monology, ale má vlastní agendu, názory a občas i lepší hlášky než titulní postava. Interakce mezi postavami zase baví a člověk má pocit, že sleduje opravdové lidi, ne jen figurky posouvané dějem.
Hudba? Výborná. Tematický motiv Pána času je samozřejmě nedotknutelný, ale nové aranže dávají celému soundtracku svěží dech. Tóny krásně podporují atmosféru a někdy zachraňují i scény, které by jinak působily jako trapný pokus o napětí na školní besídce.
A co fanoušci? No, to je kapitola sama pro sebe. Pán času má základnu, která je loajální až za hrob (a dál – přece jen se tu hraje s časem). A tahle základna teď může opět jásat. Není to sice návrat ke zlatým časům Davida Tennanta, ale je to rozhodně lepší než éra, kdy se člověk bál přiznat, že to ještě pořád sleduje.
Takže: stojí to za to? Pokud jste skalní fanoušek, odpověď je jasná – tohle si nemůžete nechat ujít. Pokud jste zbloudilý pozorovatel, co se ztratil na Netflixu mezi kuchařskou soutěží a true crime dokumentem, dejte Pánu času šanci. Možná vás to chytí. Možná ne. Ale určitě to nebude nuda.
Pán času se tedy vrátil v plné parádě – trochu zmatený, trochu okouzlující, ale hlavně pořád svůj. A to je v dnešní době dost velké vítězství.
