Článek
Ale takový ten druh depresivna, který je vlastně příjemný. Trochu jako když se podíváš na účet po dovolené. Víš, že to bude bolet, ale stejně to musíš vidět.
Seriál Černé zrcadlo, nebo jak tomu říkáme my, co jsme ještě zažili Nokii 3310 v plné síle – takové moderní Krajní meze, je sbírka technologických nočních můr, co ti s přehledem zničí náladu, důvěru v lidstvo a zároveň tě donutí přemýšlet, jestli bys neměl přestat používat chytrou ledničku. A upřímně – měl bys.
Každá epizoda je samostatný příběh, což znamená, že když jednu nepochopíš, nemusíš si dělat výčitky, příště dostaneš úplně jinou dávku existenciální úzkosti. Zatímco Krajní meze (pro mladší ročníky – to byl takový sci-fi seriál, co se tvářil jako horor, ale ve skutečnosti to byla jen výmluva pro strašidelné osvětlení a občasného mimozemšťana z papírmaše) šly na věc skrze emzáky a teleportace, Černé zrcadlo na to jde moderně: sociální sítě, umělá inteligence, digitální vědomí, ratingy lidí a občas i medvídek s kulometem. Ano, to se tam fakt stane. A ne, to není spoiler. Tohle nelze spoilnout. Tohle tě prostě musí srazit jako nečekaná zpráva od ex ve dvě ráno.
Třeba epizoda „Nosedive“ – svět, kde si všichni dávají navzájem hodnocení jako na Uberu. To by ještě šlo, kdyby ses nemusel každých pět minut tvářit, jako že miluješ svou práci, děti, psa, a že ti rozhodně nevadí, že tě nepozvali na svatbu. Tady ti klesne karma rychleji než baterka v iPhonu. A nejhorší je, že si u toho řekneš: „Tohle už vlastně žijem.“ A pak se přistihneš, že sis dal číšníkovi jednu hvězdičku, protože ti zapomněl přinést kečup.
A nebo „San Junipero“ – příběh o tom, že i po smrti můžeš žít v digitálním nebi, kde je pořád sobota večer 1987. Tak trochu retro verze cloudu. Je to jedna z mála epizod, u kterých si neříkáš „No to jsme v prd…“, ale spíš „Hmm, tohle bych bral. Teda pokud by tam nehráli pořád jen Modern Talking.“
Co je na Černém zrcadle fascinující, je to, jak ti dokáže vzít věc, kterou používáš denně – telefon, navigaci, hlasového asistenta – a proměnit ji v nástroj totální zkázy. Po třech epizodách jsem mluvil s Alexou šeptem a omluvil jsem se chytré žárovce, že jsem jí minulý týden řekl, ať se jde vycpat. Už to nedělám. Ta věc má přístup k Wi-Fi a já nejsem úplně odvážný člověk.
A pak je tu věčný argument – Černé zrcadlo vs. Krajní meze. Je to jako srovnávat domácí sekanou s molekulární kuchyní. Jedno je klasika, druhé ti vybuchne v puse a možná i v mozku. Krajní meze měly kouzlo v tom, že jsi nikdy nevěděl, jestli ti hlavní hrdina na konci zachrání svět, nebo se promění v obřího švába. U Černého zrcadla víš, že i když svět zachrání, stejně skončí s vypáleným mozkem v USB flashce, kterou omylem vyhodí uklízečka.
Charlie Brooker, mozek za tímhle temným zázrakem, je jako takový britský Nostradamus s Twitterem. Předvídá budoucnost, ale ne takovou, kde máme létající auta. Spíš takovou, kde se z chytrého záchodu stane tvůj největší nepřítel. A co je nejděsivější – často má pravdu. Díky němu teď podezřívám i toaster. Vážně. Ten nový Breville na mě podezřele dlouho kouká, než vyskočí topinka.
Ale abych jen nestrašil – Černé zrcadlo je naprosto geniální v tom, jak tě přiměje přemýšlet. A třeba i trochu zpomalit. Zvednout oči od obrazovky a zeptat se: „Opravdu potřebuju, aby moje lednička znala moje BMI a sdílela ho s Googlem?“ Odpověď je ne. Vážně, ne.
Takže pokud hledáš seriál, který tě donutí vypnout telefon (nebo aspoň přestat mluvit na chytré hodinky), Černé zrcadlo je správná volba. Jen si k tomu nedávej popcorn – je to spíš na sklenku vína a smířený povzdech. A pokud tě přepadne nostalgie po jednodušších časech, pusť si Krajní meze. Ty tě maximálně vyděsí špatným CGI a tím, že si uvědomíš, jak rychle letí čas.
Ale hlavně – nezapomeň mrknout do kamery, usmát se a dát mi pět hvězdiček. Jinak ti klesne skóre. A to přece nechceš.
