Článek
Měla jsem představu. Realita je jiná
Chtěla jsem být mámou. Opravdu. Těšila jsem se. Věřila jsem, že to „nějak půjde“. Ale nikdo mi neřekl, že se v tom můžu ztratit. Že přijdu o sebe, o čas, o partnerství. Že se přestanu poznávat v zrcadle – nejen vzhledem, ale i v hlavě.
Všichni říkají: „To přejde“. Ale kdy?
Když si dovolím říct, že jsem vyčerpaná nebo že mi mateřství nepřináší radost každý den, lidé se na mě dívají jako na zrůdu.
„To si nesmíš myslet. To je jen fáze. Však si ho chtěla.“
Ano, chtěla. Ale to neznamená, že mě to nemůže semlít.
Víc než láska cítím vinu
Miluju svoje dítě. Udělala bych pro něj všechno. Ale stejně tak bych někdy dala cokoli za ticho. Za klid. Za noc, kdy mě nikdo nebudí, za ráno, kdy se oblékám pro sebe – ne s flíčkem od přesnídávky na rameni.
A za každou tuhle myšlenku se automaticky trestám.
Nejsem špatná matka. Jsem jen upřímná
Nechci utéct. Nechci dítě vrátit. Ale chci mít právo říct, že to bolí. Že je to těžký. Že mě to někdy dusí. A že i když to všechno miluju – zároveň někdy vzpomínám, jaké to bylo „žít jen pro sebe“.
Není to černobílé. A nemělo by to být tabu
Miluju svoje dítě. A taky si někdy přeju, abych mohla na den vypnout. Obě věty můžou existovat zároveň. A dokud budeme ženy nutit, aby byly jen obětavé a šťastné, budou si tohle šeptat jen potichu.
