Článek
Hele, nechci si tady hrát na oběť, ale musim to ze sebe dostat. Měl jsem holku, skvělou holku. Byli jsme spolu skoro dva roky. Bylo nám fakt dobře. Ale čím dýl jsme spolu byli, tím víc jsem cítil, že to prostě není ono.
Ne že bych ji neměl rád. Měl. Ale zároveň jsem cítil, že se dusím. Že musim bejt jen „její“, že nesmím kouknout na jinou, nesmím napsat kamarádce, nesmím se zasmát cizí holce na baru. Prostě jako kdyby vztah byl vlastnictví, ne spojení.
A tak jsem jednou otevřel hubu a řek jsem jí:
„Hele, já fakt nechci bejt jako ostatní, co podvádí za zády. Já jen nechci předstírat, že celej život budu chtít jen jednu osobu. Chtěl bych otevřenej vztah.“
Ticho. Dlouhý ticho. A pak jen:
„Tak to teda ne. Já nejsem pro nikoho druhej plán.“
Díky, čau. Konec.
Realita dnešních vztahů? Buď budeš lhát, nebo zůstaneš sám.
Co je špatnýho na tom říct pravdu? Na tom, že bejt s jedním člověkem navždy je pro někoho nepřirozený? Já fakt neříkám, že chci bejt každej víkend s někým jiným. Jen nechci lhát. Nechci se nutit. Nechci bejt ve vztahu, kde se bojím říct, co fakt cejtim.
A víš co je nejvíc paradox? Kdybych to neřek a jen ji za zády podváděl, možná bychom spolu byli doteď. Takovej je dnešní svět.
Věrnost není „drž krok a vydrž“. Věrnost je o tom, že řekneš pravdu – i když bolí.
Jestli mě ta rozchod něco naučil? Že většina lidí radši sladkou lež než hořkou pravdu. Ale já chci vedle sebe někoho, kdo zvládne pravdu. Kdo ví, že láska není vlastnění. Že svoboda a respekt se nevylučujou.
Takže jo, možná jsem o ni přišel. Ale zároveň jsem neztratil sám sebe. A to je pro mě cennější.
