Článek
Proč vždycky „ještě změním názor“?
Když řeknu, že děti nechci, většina lidí nereaguje respektem. Reaguje úsměvem a větou:
„To říká každá. Počkej, přijde to.“
A když odpovím, že ne – že opravdu ne – následuje další kolo výčitek, náznaků, nebo rovnou podezření, že jsem sobec, divná, nebo že mě někdo zranil.
V čem jsem přesně míň „žena“?
Děti nemám. A mít nebudu. Ale:
– platím daně,
– pracuju,
– pečuju o druhé,
– jsem partnerka, dcera, sestra, kamarádka.
Ale protože nekojím, nehoním se po nocích s plínkami a neřeším školku, tak jsem prý nepochopila „pravý smysl života ženy“.
Matky nejsou víc. A bezdětní nejsou míň
Chápu, že mít dítě je závazek. Chápu, že to někdo cítí jako naplnění. Ale ne každý to tak má. A představa, že „všichni chtějí, jen to ještě nevědí“, je arogantní a nebezpečná.
Mám ráda svůj klid. A není mi smutno
Mám ráda ticho doma. Svobodu rozhodnout se, kam pojedu zítra. Mám ráda, že nemusím nikomu vysvětlovat, proč nemám čas. A taky mám ráda děti – když si je můžu půjčit a pak je vrátit.
To není lhostejnost. To je jasná volba.
Nežiju míň. Jen žiju jinak
Nevybrala jsem si bezdětnost z trucu. Vybrala jsem si ji jako dospělý člověk. A už bych ocenila, kdyby se tahle volba přestala brát jako chyba, kterou musím napravit.
