Článek
Láska není účetnictví
„Každý platí půl.“ Zní to fér? Možná. Ale taky studeně. Co zbylo z romantiky, když místo květin dostanu QR kód? Když mi po večeři připomene, že „ten Netflix máme napůl“?
Já jsem do vztahu nevstupovala jako účetní. Ani jako kamarádka na směny. Ale jako žena, která chce oporu. A kterou taky ráda poskytne – jinak než trvalým rozdělováním všeho na 50/50.
Rovnost není kalkulačka
Nejde o to, že bych nechtěla přispívat. Ale rozdíl mezi rovnoprávností a spolubydlením je v postoji. Chci mít muže, který chápe, že vztah není firma. A já nejsem jeho daňová spoluúčastnice.
Jestli má větší plat? Má. Ale pak nechci slyšet, že „bych taky mohla víc makat“. Protože když přijdu z práce, vařím, žehlím, dělám všechno možné – a přitom se to nepočítá?
Jsem žena. A ne, nestydím se za to
Vím, že to dnes zní skoro jako rouhání, ale: nechci být ta, kdo všechno dělá napůl. Nechci se hádat, kdo koupí toaleťák, a dělit každou položku v košíku.
Chci muže, který chce pečovat, ne jen sdílet výdaje.
Chci být partnerka. Ne jeho kolegyně na nájemní smlouvě
Nemusíte se mnou souhlasit. Ale než mě někdo označí za zlatokopku, zkuste se zamyslet: Opravdu jsme to dotáhli tak daleko, že chtít od muže starost a péči je dnes považováno za slabost?
Já nechci víc peněz. Chci jiný přístup.
