Článek
Práce doma? Neviditelná. Ale nekončící
Každý den vypadá stejně. Děti, práce, nákup, úklid, jídlo, praní, do toho emoce, plánování, školky, dárky, doktory. On přijde, sedne si, řekne „co je k večeři?“ a kouká do telefonu.
A když řeknu, že bych ocenila, kdyby aspoň umyl nádobí, tak to udělá. Ale takovým způsobem, že mě to příště radši ani nenapadne chtít.
Nejsem unavená. Jsem vyčerpaná
Jsem unavená z toho, že musím o všechno prosit. Že pomoc není samozřejmost. Že partnerství najednou vypadá jako šéf a jeho asistentka. Že já vím o každém detailu rodiny – a on neví, kdy má dítě narozeniny.
Výmluva: „Ale ty to umíš líp“
Ne, není to kompliment. Je to zbabělost. Věta „já bych to dělal, ale tys tak zorganizovaná“ není uznání. Je to pokus, jak se elegantně vyhnout zodpovědnosti. A já už toho mám dost.
Já nechci pomoct. Chci partnerství
Nechci, aby mi pomáhal jako náhodný brigádník. Chci, aby to byl jeho dům, jeho děti, jeho odpovědnost. Ne abych mu připadala jako uklízečka, která „se o všechno postará“.
Pokud mě miluješ, tak se zvedni z gauče
Protože jestli pro něj znamená láska to, že ho nechám žít v komfortu, zatímco já se rozpadám? Tak pak ten vztah není rovnocenný. A já v něm dlouho zůstávat nechci.
