Článek
Nevím, kdy se to stalo. Na začátku byl jiný. Milý, pozorný, trochu žárlivý – ale „tak zdravě“. Jenže pak to začalo.
„Nechoď ven s tou kámoškou, není pro tebe dobrá.“
„Nepotřebuješ tolik fotek na Instagram.“
„Proč jsi neodepsala hned?“
A já? Já jsem poslouchala. Protože jsem ho měla ráda. Protože jsem nechtěla hádku. Protože jsem věřila, že když budu „ta správná holka“, bude klid.
Nebyl.
Čím víc jsem se přizpůsobovala, tím míň jsem to byla já.
Začala jsem žít podle jeho nálady. Když byl v pohodě – svítil celý svět. Když se naštval? Já se cítila jako nula. Začala jsem přemýšlet, co říct, jak se tvářit, jak NEvyvolat bouři.
Ale stejně to přišlo. Vždycky.
A přesto ho miluju.
Jo. Zní to hloupě. Možná slabě. Ale láska není vždycky logická. Pamatuju si na ty chvíle, kdy byl něžnej, kdy se smál, kdy mě obejmul tak, že jsem cítila, že jsem doma.
Jenže…
Láska, ve které nemůžeš být sama sebou, je spíš závislost.
A to bolí říct nahlas.
Proč máme tendenci poslouchat – i když už nás to bolí?
Protože si myslíme, že to je láska. Že když ustoupíme, všechno se zlepší. Že hádky jsou normální. Že „takhle to prostě je“.
Ale není normální mít strach říct svůj názor. Není normální, že se člověk musí bát, jestli dneska nebude ticho, nebo výbuch.
