Článek
Dobrá vůle? Spíš pasivní agrese
Ze začátku jsme byli vděční. Hlídala, vozila vnouče na hřiště, občas uvařila. Jenže pak jsme si začali všímat drobností: dítě najednou říkalo slova, která doma neslýchalo. Chtělo jíst čokoládu na snídani. A vědělo, co je reality show v televizi.
Řekli jsme jí: „Prosím tě, nedávej mu tolik sladkostí. A žádné obrazovky.“
Odpověděla: „To je jen jednou za čas. Nechte ho žít.“
Jenže ten „čas“ byl každý týden
A začaly přicházet další věci:
– „U vás doma se nesmí nic.“
– „Za mě jsme to dělali jinak a taky jsme přežili.“
– „On se mě sám ptal, jestli může. Co jsem mu měla říct?“
A pak dodala větu, kterou nezapomenu:
„Já vás vychovala – tak snad vím, co dělám.“
Nejde o sladkosti. Jde o respekt
Nikdy jsme neřekli, že je špatná babička. Jen jsme chtěli, aby respektovala pravidla, která jsme si s partnerem nastavili. Dítě není hračka. A není to ani nástroj, jak si vynahradit vlastní rodičovské chyby.
Teď se mnou nemluví
Když jsme jí naposledy řekli, že chceme jiný přístup, zvedla se a odešla. Už měsíc nevolá. Nepřijela. Ani se nezeptala, jak se má její vnuk.
A víš co? Mrzí mě to. Ale taky jsem klidnější. Protože vím, že ho nikdo netahá do her, které nechápu. A že jsme jako rodiče konečně slyšet.
Nechceme válku generací. Jen respekt
Naše dítě má právo na hranice. A my máme právo je nastavit. Být prarodičem neznamená porušovat pravidla – ale být jejich součástí. A pokud to někdo neunese? Pak možná nebyl připraven na roli, kterou si sám nárokuje.
