Článek
Dospělý muž? Jen když se to hodí
V práci zvládne manažovat tým, napsat report, řešit krizové situace. Ale doma si ani nevšimne, že došlo mléko. Nebo že se dítě dusí rýmou a potřebuje doktora. Všechny mentální úkoly jsou moje. A to i přesto, že máme „rovný vztah“.
Nechci děkovat za základní věci
Neměla bych mu děkovat pokaždé, když vynese koš nebo dá dítěti večeři. To není pomoc. To je jeho podíl. Ale jakmile to řeknu nahlas, jsem za hysterku, co jen „dělá dusno“.
Proč je normální, že se žena rozkrájí? Ale muž, který uklidí obývák, je hned za hrdinu?
Nejsem stroj. Ale tak se cítím
Plánování dovolené? Já. Narozeniny tchyně? Já. První den školky, nákup bot, očkování, kontrola u zubaře, co bude k večeři – všechno běží přes moji hlavu. On jen čeká na pokyny. Jako bych byla šéfka rodinného provozu – ne partnerka.
A on? „Vždyť makám, co ještě chceš“
Nejde o to, že nechodí do práce. Chodí. Ale já taky. A přesto se očekává, že zbytek života zařídím já. Bez výčitek, bez odměny, bez pauzy. Jen se „nehroutit“, hlavně být v pohodě, hlavně se nepřestat usmívat.
Nejsem hysterka. Jen už mě nebaví být jediná dospělá v domě
Vztah je o sdílení. Nejen radosti, ale i povinností. A jestli to pořád visí jen na jednom, tak to není partnerství. To je nerovnováha maskovaná jako „klid v domácnosti“.
A já už klid nehledám. Já hledám respekt.
