Děti z dětských domovů čeká přežití na vlastní pěst. Pomoc je může zachránit před životem na ulici

Autorka: Mária Hušová

Představte si, že jste dítě bez rodiny, lásky, podpory a pocitu bezpečí. Na vše jste sám. Pro mnoho děti je takový život bohužel realitou. Usínají, s pohledem na dveře čekajíc že se v nich jednou objeví milující máma. Vezme si je domů a vše bude najednou krásné. Ale kolika dětem z domovů se to splní? Bez pomoci v mnoha případech končí na ulici, a tak jsou potrestány za něco, za co vůbec nemohly. Naštěstí jsou lidé, kteří se tomu snaží zabránit. Jak v rozhovoru pro REM – občanskou tiskovou agenturu říká předseda spolku Bobeš Robert Tonelli, pomoc totiž nesmí skončit ve chvíli, kdy za sebou zavřou dveře dětského domova

V rozhovoru Robert Tonelli otevřeně mluví o vlastním dětství v ústavní péči. O problémech systému ochrany ohrožených dětí i o tom, proč mladí lidé po odchodu z dětského domova potřebují víc než jen střechu nad hlavou. Ale také o tom, jak se dítě opouštějící dětský domov musí i samo na tento život připravit a s čím počítat. Proč zasvětil svůj život pomoci dětem z dětských domovů? Protože ví, jaké je prožít nejzranitelnější etapu života bez rodiny s pocitem, že i jako dítě je odkázán jen sám na sebe. A tak založil spolek Bobeš.

Za pouhý rok existence spolku Bobeš, který založil, se mu podařilo nastartovat činnost, kterou lze označit za raketový start. Je tomu tak i proto, že vše, co dělají, vychází ze srdce a je spojeno s velkou dávkou zodpovědnosti. Spolek Bobeš podporují známé české osobnosti, například zpěvačka Marcela Březinová, která se stala patronkou spolku, herec a zpěvák David Kraus nebo zpěvačka a herečka Iveta Blanarovičová. Pomocnou ruku dostává spolek ale i od některých firem, a to jak finanční, tak v různé formě, za což je spolek velice vděčný. Pomoci dětem z dětských domovů ale není nikdy dost. Spolek Bobeš proto vítá jakoukoli pomoc a spolupráci, která dětem pomůže nejen se životem v domově, ale především i za jeho branami, aby se dokázaly postavit na vlastní nohy.

Co považujete za nejdůležitější pro děti, které opouštějí brány dětských domovů? Co si například musí uvědomit, na co se připravit a proč?

Proces „odchod z péče“ je velmi náročný a v jistých záležitostech i bolestný. Nejdůležitější je, aby každé dítě, které odchází z dětského domova, dokázalo přijmout osobní zodpovědnost za své činy, své chování a svůj život. Aby vědělo, kam a na koho se obrátit v tíživých životních situacích. Aby zvládlo řešit otázky spojené s každodenními povinnostmi, které jim život přinese. Z vlastní zkušenosti také vím, jak je důležité se vzdělávat ve finanční a právní gramotnosti. Díky tomu pak může být celý proces osamostatnění daleko jednodušší. Bydlení je zásadní věc v celém procesu osamostatnění. Bohužel stát v tomto směru naprosto selhává. Do jisté míry nechává tyto děti balancovat na tenkém ledě, dokud nepraskne. Stát musí být více aktivní a prostřednictvím různých programů pomáhat těmto dětem zajistit dostupné bydlení. To je naprosto klíčové a nezbytné pro úspěšnou integraci ohrožených dětí do společnosti. V době, kdy jsem se stavěl na vlastní nohy, jsem měl dvě práce. Pracoval jsem ve fastfoodech, protože to byli jedni z mála zaměstnavatelů, kteří mi vycházeli vstříc při studiu na vysoké škole. Je velmi důležité jít si za svými sny. Snažit se a vydržet. Nevzdat to, mít motivaci a disciplínu.

Sám jste vyrůstal v dětském domově. Můžete v krátkosti přiblížit svůj životní příběh? Proč jste vyrůstal v domově a jak jste život v něm vnímal? Co ve vás zarezonovalo na celý život?

V dětském domově jsem vyrůstal od malička až do svých deseti let. Společně se mnou v dětském domově postupně skončilo i mých dalších šest sourozenců. Moji rodiče se o mě nemohli starat, protože otec páchal trestnou činnost. Velkou část svého života proto strávil ve vězení. Máma mě hned po mém narození dala do pražského kojeneckého ústavu s možností okamžité adopce. Vyrůstal jsem v typickém velkém ústavním zařízení, kde nebyl praktikován model malých rodinných skupin a individuálního přístupu k dětem, tak jak je tomu dnes. Od 90. let prošla postupně většina zařízení ústavní péče i dětských domovů rozsáhlou transformací institucionální péče a společenskou rekonstrukcí. Ta bezpochyby přispěla k lepší péči o ohrožené děti. Další část svého dětství jsem prožil v pěstounské rodině. Tam se mi dostalo odborné pomoci a péče, kterou jsem potřeboval. Po opuštění dětského domova v deseti letech jsem koktal. Neuměl jsem číst, psát ani srozumitelně mluvit. Navštěvoval jsem zvláštní školu a nevěděl jsem, kdo jsem a kam patřím. Troufám si tvrdit, že tohle byl můj problém až do samé dospělosti. Díky dobrým lidem a péči, které se mi dostalo v pěstounské rodině, ale i mimo ni, jsem postupem času tyto bariéry překonal a uvědomil si, kdo jsem a kam patřím.

Nyní se intenzivně věnujete právě dětem v dětských domovech. Založil spolek Bobeš. Jak konkrétně těmto dětem pomáháte?

Je to prostředí, které znám velmi dobře. Proto dokážu pojmenovat problémy, se kterými se děti potýkají a které je často provázejí i dlouho po odchodu z dětského domova. Před rokem jsem založil neziskovou organizaci, spolek Bobeš. Se svými kolegy jsme se rozhodli, že budeme pomáhat dětem vyrůstajícím v zařízeních ústavní péče. Konkrétně v dětských domovech. Ve spolku Bobeš se proto nesoustředíme pouze na materiální pomoc, ale chceme dětem především pomáhat budovat sebevědomí, vlastní identitu a schopnost postavit se na vlastní nohy. Věnujeme se osobnostnímu rozvoji, finanční a právní gramotnosti. Pořádáme zážitkové a vzdělávací aktivity a snažíme se být dětem dlouhodobou oporou i motivujícími vzory. Myslím si, že to se nám daří dobře.

Robert Tonelli upozorňuje na jeden důležitý fakt, který ho velice tíží, a naléhá, aby k tomu Romové nebyli lhostejní.

Největší zátěží, kterou si z každé návštěvy dětského domova odnáším, je pohled na vysoké zastoupení romských dětí. Ty dnes tvoří přibližně 54 % až 57 % všech dětí v ústavní péči. V těchto zařízeních žije něco kolem 5 600 dětí. Je to obrovský problém, před kterým my jako Romové nemůžeme zavírat oči a tvářit se, že se nás to netýká. V české společnosti dlouhodobě diskutujeme o segregaci romských dětí ve školství, na trhu práce nebo sociálním vyloučení. Ale už méně diskutujeme o tom, proč tolik romských dětí končí v ústavních zařízeních.

V poslední době důkladně studujete zákony a legislativní změny týkající se OSPODu. Jaký to má důvod?

Tématu sociálně-právní ochrany dětí se věnuji dlouhodobě a nenechává mě příliš klidným, jakým směrem se systém ochrany týraných, zneužívaných nebo jinak ohrožených dětí ubírá. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, prošel od svého přijetí řadou novelizací. Celý systém péče o ohrožené děti se postupně výrazně proměňuje k horšímu. Systém péče o ohrožené děti se stal obhajobou práv biologických rodičů a nikdo se nedívá na blaho dítěte, které se stalo rukojmím tohoto systému. Byl jsem několikrát svědkem toho, kdy soud na doporučení OSPODu svěřil dítě do pěstounské péče osobě, která se za posledních třicet let prokazatelně nepostarala ani o jedno ze svých sedmých dětí. Všichni skončili v dětském domově. Dětské domovy prošly za poslední desetiletí významnou transformací. Řada z nich dnes funguje v rodinných skupinách a snaží se dětem vytvářet prostředí co nejbližší běžnému rodinnému životu. Proto jsem přesvědčen, že dětské domovy mají v systému péče o ohrožené děti stále své pevné místo. Existují totiž děti, pro které se vhodnou náhradní rodinu nepodaří najít. Jsou tu i sourozenecké skupiny, které nechceme rozdělovat. Jsou tu také děti se složitou životní zkušeností a specifickými potřebami. Nemluvě o větších dětech, které jsou v rámci náhradní rodinné péče téměř neumístitelné. Institucionální péče v dětských domovech má svou důležitou a nenahraditelnou roli a já osobně jsem její zastánce.

REM - občanská tisková agentura je mediálním projektem organizace Media & Education In your hands, z.s.