Chvála fňukání

Každý má radši radost, potěšeníčko a zábavu. Naprostá většina lidí si vybere to příjemné a milé, než nepříjemné, negativní a bolavé. Jenže obé je nevyhnutelnou součástí životní zkušenosti. Existují ovšem proudy v ezoterice i pop psychologii, které vnímají negativní emoce jako něco zlovolného. Když je člověk prožívá, často mu do toho okolí a následně i internalizovaně i on sám přisypávají pocity viny, že jako v něčem selhal. Krom těch dvou zmíněných proudů je normalizovaný eskapismus, neboli útěkářství. Když člověk prožívá nějakou negativní emoci, skoro každý ho hned zasype často nevyžádanými radami jak se co nejrychleji rozptýlit, zabavit, od „špatných“ pocitů utéci, nebo je potlačit.

Do toho se míchá řada soudobých (většinou neuvědomovaných) kapitalistických ideologií a výsledkem je jakási forma snobismu. Jen úspěch, radost, chvástání, chlubení má právo na sdílení. Mnozí tomu propadnou tak, že navenek, a často i před sebou, hrají divadlo úspěšných a spokojených do poslední minuty, než zazvoní exekutor. Profily svých sociálních sítí mají jako výkladní skříně vydělkářů: samé pozlátko, reklama, papundeklový úspěch a to vše zalité v duhových barvách.

Ač vetknuti hluboce ve Střední Evropě, jakožto správní vazalové i my kopírujeme americký přetvářkový pozitivismus, kdy odpovědět cokoli jiného na otázku „jak se máš“ než skvěla a úžasně, se považuje za faux pas. Doplňkem toto je v řadě firem a kolektivů povinné usmívání a hraná laskavá zdvořilost.

Převážná část lidí pak získá dojem či přesvědčení (často neuvědomované), že negativní emoce, zážitky, problémy a bolest do správného života nepatří a lze se bez toho obejít. Když se jim pak samotným děje, zděšeně před tím utíkají, popírají či potlačují to. Chápou to jako křivdu a dle svého založení pak spíš obviňují ze selhání sebe, nebo okolí. Neméně vystrašeně si počínají, když někdo druhý projevuje negativní emoce či sdílí své těžkosti.

V důsledku všeho dříve zmíněného je nikoli překvapivě, ale zároveň značně absurdně, panuje ve veřejném prostoru a také v prostoru vztahů a komunikace jakási klatba na sdílení trampoty, bolesti, špatné zkušeností, negativních emocí a zážitků. U řady obecných a zcela normálních a všedních problémů je vlivem studu, konformity, strachu z odsouzení a pomluv a jistého snobství a pozérství se lidi bojí sdílet negativní zážitky a aspekty svého života.

Když ale něco negativního přeci jen vynesete ven, setkáte se s pestrou paletou forem odmítnutí: posměch, bagatelizace, popření, souzení, obviňování, sprosté urážení, agrese, cejchování, nálepkování hněv.

Jedna z nečastějších skupin jsou „ukazováčci“. To jsou lidé, kteří považují za jedinou možnou a nejdůležitější reakci vám připomenout nebo „objevně“ vysvětlit, že si za to můžete výhradně sami a to i v případě, že to při sdílení sami uznáte, nebo nikoho a nic vnějšího neobviňujete. Obvykle k tomu přidají ono snobské odsouzení, kdy na základě jedné situace, jednoho případu, jednoho příběhu, či jednoho tématu unáhleně zobecní a vystaví popravující posudek: totální neschopnost, absolutní hloupost, maximální morální zkaženost. Mírně překvapivé, z vnějšku pozorováno, je to, že čím je zjevnější, že se v tom případě podílejí i jiné lidé, či společenské a jiné podmínky, tím jsou ukazováčci urputnější, agresivnější a prudší. Skoro jako by za tím byla nějaká kognitivní disonance vztahující se ne k druhému člověku a jeho problému, ale vlastnímu sebepojetí nebo spíš iluzích o fungování světa.

Je to dobře vidět u případů jako jsou oběti násilí, podvodů, institucionální zvůle apod. To vždy vytasí s mýtem spravedlivého světa a horlivě dokazují, jak si oběť podvodu svou hloupostí, naivitou, nepozorností a kde čím své okradení sama zavinila. Pozornost a odsudek směrem k pachateli, tedy i před zákonem objektivnímu viníkovi, zpravidla zcela chybí. Je už docela známo, že za tímto jevem je vlastní strach a obviňování oběti je úlevným utěšujícím úkonem.

Dalším typem jsou knížecí rádci. I když výslovně řeknete, že šlo o jednorázové uklouznutí, nebo to máte už vyřešeno, nebo na řešení úspěšně pracujete, dočkáte se přívalu hraběcích nevyžádaných rad. Ty jsou typické hlavně tím, že jsou dokonale mimo. Udíleči rad se nezdržují zjišťováním okolností a podrobností. Často přehlédnou řadu podstatných informací, které už byly napsány/řečeny a není jim blbé radit to, co už bylo řečeno, že nefunguje. Vidí jen nějaké klíčové slovo či spojení a hned to solí: problém v práci? Najdi si jinou. Problém s dětmi? Zmlať je. Okradli tě v obchodě? Nakupuj jinde. Utekl ti pes? Pořiď si kočku. Klouzalo ti to ve sněhové břečce? Kup si offroada. Mazal jsem si vyrážku konopnou mastí a nelepší se to? Zkus konopnou mast! :-D

Soudci se kombinují jednak s ukazováčky a rádci, ale také jako samostatná reakce. Od prostého „hahaha to je ale blbec“, po elaborované, formálně slušné, ale obsahově jedovaté, manipulativní a snobské posouzení nejen popisovaného problému, ale celého člověka a celého jeho života. Od psychologicko psychiatrických hodnocení osobnosti a povahy, kádrovácko personalistického zhodnocení schopností a výkonosti, po nábožensko morální inkvizici.

„Nestěžovat si“, alias držet pusu a krok, je vnímáno dokonce jako ctnost. V závěsu za touto cností se ovšem dere poníženost, lokajství, trpitelství. Mlčet a nechat si všechno líbit jako základní výbava správného sluhy - kmána, co je loajální ke svému drábovi za všech okolností.

Je jasné, kdo z toho má přímý materiální prospěch. Každý sprostý šéf je rád, když lidi pokorně mlčí a nechají si líbit jeho zvůli. Každá kořistnická firma je ráda, když lidé objektivně nemohou odejít za lepším a tak útrpně snášejí špatné pracovní podmínky a mizerné mzdy. Od nejrůznějších prodejců, sňatkových podvodníků, pochybných firem, pyramid a ponziho schémat, po čím dál častější internetové podvody loudící přístupy ke kartám, bankovnictví, každý podvodník je velice rád, že se oběti stydí sdílet a mluvit o tom, že byli oloupeni. Nejen, že mu tím pádem vůbec nehrozí stíhání, ale i množina potenciálních obětí se nezmenší o ty varované, kteří si sdílení obětí vyslechli.
Všem se náramně hodí, když si lidé myslí, jak jsou v tom sami a nedomluví se pak ani na společném odporu či nápravě. Nespojí se v kolektivní akci, která jediná má šanci na úspěch, na rozdíl od atomizovaného řešení si všeho sám po vlastní ose.

Každý, kdo aktivně ostrakizuje a odrazuje druhé od sdílení informací o podvodech nebo násilí se sám podílí na zhoršování společenského klimatu, které jemu samotnému bude bránit vyhledat pomoc, až na něj dojde řada.

Skoro každý filozof, mudřec, nábožensky věřící a každý dobrý psycholog vám ale kvalitně vysvětlí, že dualita není žádný teoretický výmysl. Vše bolavé, negativní, temné, nepříjemné patří do života stejně tak, jako vše pozitivní a přívětivé. Ba co víc, bez negativních emocí se neobejdeme – slouží nám jako obrana, jako zprávy o tom, co se děje, umožňují nám přežít. Však proto také máme evolučně biologicky zadrátováno prožívat negativní emoce častěji, déle a intenzivněji. Pro přežití je lepší se „pesimisticky“ stokrát leknout zbytečně, než jednou „optimisticky“ přehlédnout smrtící hrozbu.

A dále. Pokud cokoli negativního, od emocí po prožitky, řádně nezpracujeme a neintegrujeme, právě i třeba pomocí sdílení, uloží se do povědomí či těla a tam si žije dál svým životem. Pokud to děláme pravidelně, jako zvyk, či způsob nakládání s emocemi, hromadí se v nás v podobě potlačeného, které se zpětně promítá do našeho prožívání, chování a činů, aniž bychom to věděli. Cokoli neuvědomělého má nad námi plnou moc a my nad tím žádnou kontrolu. Je běžné, že tento způsob nakládání s negativnem přináší nemoci, vyčerpání a jiné těžkosti, zdánlivě bez příčinné souvislosti.

Dalším důležitým aspektem je popření lidství. Člověk je tvor společenský, tedy kolektivní. Spoluprací, a tedy i sdílením podstatných informací, se člověk vymanil z animálnosti přírodní říše a přežil jako živočišný druh. Nerozvinuli jsme se takto dalece technologicky prostřednictvím konkurence, eufemisticky takto pojmenovaného boje každého s každým. Pokrok nepřineslo soupeření a bojování, ale naopak spolupráce, solidarita a sdílení.

Jistě znáte pořekadlo – chybami se člověk učí. České školství (nejen) udělalo z chybování cosi hříšného, negativního a děsivého. Takže navzdory mnohým frázím a proklamacím o učení se chyb v životě to prakticky moc neděláme, protože to neumíme. Stydíme se přiznat chybu navenek, stydíme se přiznat chybu i sami před sebou a saháme k nejrůznějším formám ego obran. Jenže učení se stylem pokus omyl je základ naší civilizace. Takto se technologicky rozvíjíme, vědecky bádáme, poznáváme sebe i svět. A nejlevnější zkušenost a poučení skýtají právě chyby druhých. Motivační literatura chrlí každoročně metry knih o příbězích úspěšných, návody jak uspět v tom či onom. Problém je, že je to klasický případ klamu přeživšího. Úspěšní lidé většinou sami nechápou a netuší, co všechno k jejich úspěchu vedlo. Zejména nepřipouštějí, že v tom vždy hraje roli kus štěstí neboli příznivé náhody. A také, že v tom často roli hrají ničím nezasloužené a osobní pílí neovlivnitelné vnější podmínky, situace, mantinely, konstelace, události atd. Je jisté, že kdyby ony návody a příběhy úspěšných měli být rigorozně vědecky testovány, neuspělo by doslova nic. A právě proto je důležité naslouchat neúspěšným a „poraženým“. Umožní nám to vyvarovat se hromady chyb, které bychom jinak nejspíš museli s obrovskými náklady a ztrátami sami absolvovat.

Nemusíme tedy každý sám za sebe doslova znovu vynalézat oheň nebo kolo. Stejně tak nemusíme ani sami, opuštění a izolovaní, prožívat drsné chvilky bolesti a smutku z úmrtí blízkého člověka. Můžeme obé sdílet a poslechnout si, jak se s tím vypořádali dříve ostatní.

Nemusíme si vyčítat, že jsme špatní rodiče, když si v nějakém náročném období nevíme rady s výchovou potomstva a můžeme se poradit s těmi, kteří totéž zažívali o pár let dříve a vzít si inspiraci z toho, jak se jim to povedlo či nepovedlo.

Ať už ono sdílení onálepkují umlčovači jakkoliv, je to správné a patřičné. Je správné a můžeme sdílet, že nás vyhodili od zkoušky, ať už zaslouženě či nespravedlivě. Sdílet humorně či úkorně, jak jsme píchli kolo a neuměli vyndat zarezlou rezervu z pod podvozku a čekali tak na odtahovku dvě hodiny, zatím co jsme zmeškali rande. Smíme nadávat na stavební firmu, která vyfasovala peníze na materiál a pak účelově zkrachovala. Je v pořádku žehrat na otravné sousedy, co jsou často příliš hluční, na zahradě pálí komunální odpad a co chvíli k nim jezdí policie cosi řešit. Nechť je normální mluvit o tom, že se nám nedaří najít partnera/partnerku či ten stávající nás týrá a my z objektivních materiálních důvodů nemůžeme jen tak utéci. Ať se sdílí zkušenosti z trhu práce, jak se kde chovají ke svým zaměstnancům, kolik platí a jaké jsou pracovní podmínky. Jen ať si to lidé otevřeně řeknou, bez cenzurního falešného Atmoskopu nebo nutnosti poslouchat, že jsou hloupá líná netáhla, když nechtějí každý měsíc firmě odevzdat stovku hodin neproplacených přesčasů.

Kdo se negativních zkušeností druhých bojí a brání se jim, je na nejlepší cestě si je osobně zopáknout. Proti gustu žádný dišputát, ale mají možnost to nečíst, nekomentovat a jít dál. Honit ego a povyšovat se můžou třeba na stejně postižených jedincích. Nebo místo toho mohou zkusit učit své ego přijímat vlastní omylnost, nedokonalost a hlavně nespravedlivost světa tak, aby neměli neurotická nutkání ubližovat druhým jen proto, aby nebyly ohroženy jejich uspávankové iluze a představy.

1. Opačným extrémem nesdílení tvrdých lekcí je naopak něco, čemu říkám olympiáda útrap, které se obšírněji věnuji v odkazovaném stejnojmenném textu. Olympiáda útrap je zvrhlý závod ve strádání, kdy se bolest subjektivně poměřuje a kdy jen absolutní vítěz má právo na sdílení, ale i vůbec uznání prožívání utrpení.

2. Jiná věc je chronická negativita, pesimismus a stěžovatelství, kdy takto disponovaný člověk, ať už vlivem těžké nemoci fyzické nebo duševní, nebo jako traumatizovaná povaha, nadává konstantě na všechno a na všechny a to často zjevně poněkud neoprávněně. Jenže takových lidí je promile a od normálního sdílení je spolehlivě poznáte.

3. Existuje mnoho hlasů, které šovinisticky soudí český národ jako dav nerudných podrážděných bručounů, kteří si na všechno a pořád stěžují. Ovšem to je pouze starý dobrý spor mezi sytými a hladovými. Ti první druhým, jak známo, nevěří. A protože privilegiem sytého je moci si dovolit kašlat na ostatní, kašlat na stav světa, společnosti a státu, daří se jim před rozpadem dysfunkcemi a hromadícími se problémy zavírat oči. Věří tak, že stěžovači jsou nějak morálně či osobnostně vadní, stěžují si neoprávněně, protože žijeme přeci nejlepší z možných světů, máme se nejlépe v historii, žijeme si blahobytně jak prasata v žitě a vůbec, proč nejedí koláče, když nemají na chleba?

4. Trend zhoršování životních podmínek je tu přítomný dekády, je bohatě vědecky zdokumentován a prokázán. Nic ani vzdáleně nenaznačuje, že v dohledné budoucnosti tomu bude jinak. A čím se chronicky neřešené problémy a přibývání dalších kumulativně zhoršuje, tím je těžší si udržet iluzi zásluhového spravedlivého světa, všeobecného blahobytu, pohody, demokracie a svobody. Navzdory hrdinnému úsilí nikým neplacených ukazováčků, rádců i sudích je čím dál větší lopota umlčovat zprávy o životě v podhradí. „Neslušná“ otravná špína, chudoba a bída se tak dere pod okna bohorovných sytých s čím dál větší neúprosností. Některé to mine, ale většina těch, co se dívají jinam a nedají si rušit poklidný život na růžovém obláčku, se dočká nemožnosti dívat se jinam, nebo se do toho podhradí propadnou sami.