Článek
Je to pořád stejné - od autobusáků po železničáře a jiné dopravce, přes hasiče, učitele, vědce, zdravotníky, ekology, kováky a jiné odborové skupiny - všichni přinejlepším mlčí, v horším se posmívají a odsuzují. Ani dvě sousední skupiny, jako jsou lékaři, ostatní zdravotníci a nezdravotní personál se nedokážou domluvit a podpořit, někdy jdou dokonce proti sobě.
Dne 11. 3. 2026 se demonstrovalo před Poslaneckou sněmovou proti škrtům v kultuře. A jak už bývá v Čechách zvykem, krom studentů uměleckých škol a lidí přímo dotčených to vesměs nikoho nezajímá a nikdo další z libovolné oborové skupiny to nepodpoří, natož většinová společnost.
Ale zvláště v tomto případě se tomu nelze divit. Z pohledu běžného občana, který sotva rozlišuje mezi kulisáky, folklorními soubory a takovým Polívkou, Rejžkem, Svěrákem, Knížákem, Topolem je obecně „kultura“ pilíř režimu. Umělci jsou režimními lokaji téměř vždy na straně pravice, na straně neoliberálních škrtpolitik a pár okrajových bloudů, kterým to táhne doleva, to nespasí. Vždy, když se kácelo a lítaly třísky v „cizím“ lese a liška řádila v jiném kurníku, kultura sborově mlčela, nebo přemluvbábovala. Tak teď je štafeta mlčení na ostatních.
Jistě, když člověk v kultuře nemá sociální kapitál, tedy známosti a kontakty, není zaháčkovaný se správnými politiky a napojený na patřičné dotační penězovody, píská kudlu. Jenže v které oblasti to v našem kocourkově takto není? Sociologické výzkumy na to nemám a tak mohu jen spekulovat, kolik z dnešních pobouřených fandilo a volilo minulou vládu, kolik volilo strany dnešní opozice a kolik nikoli. Jenže jedno je jisté: oba tábory s vysokou mírou pravděpodobnosti měly nemalý průnik v podpoře války, sankcí a zbrojení. A to vám, holenkové, nedošlo, že aby bylo na munici, bude se škrtat i z vašich měšců?
V dokonale rozdrobeném atomizovaném rozpadu si každý hledí urvat jen to svoje a výsledkem je krásně ilustrativní rozděl a panuj, kdy nedosáhne nikdo ničeho. Solidarita je i pro řadu lidí na levici jen heslo na piket a místo podpory se vzmůžou jen na lacinou morální paniku, aby to někomu netáhlo do hněda (viz reakce na Turkovu návštěvu odborové demo). Reálně ale máme opravdu jen dvě možnosti – spojit se a něčeho se domoci, anebo se bát ušpinit s někým dalším a zaručeně to projet na celé čáře. Co je v neokoloniálním absurdistánu zvaném Česko pravděpodobnější, si jistě domyslíte sami.
