Článek
Často je mezi tím jistá míra neuroticismu, ventilace frustrací, stresu, nervozity a vzteku. Agresivní a příliš rychlou jízdou si také kompenzují různé mindráky, podřízená zneužívaná postavení, dokazují si domnělý status, moc, sílu, mužnost a jiné povrchní mámení. Těm by pomohla kvalitní terapie (odkaz na tematický portál terapeutů Hedepy), ale praxe je taková, že čím více by ji dotyčný užil, tím spíše na ní nepůjde, protože důsledky jeho emoční lability a nízkého charakteru trpí ostatní, ne on sám a jemu je to lhostejné. Těm není rady a tedy ani pomoci a bohužel se s nimi časem musí vypořádat až příslušný represivní aparát a tresty.
Jsou i řidiči, které z libovolných důvodů spěchají. Zaspali, zabloudili, špatně plánovali a ještě hůře organizovali. Na cestě nastala neočekávatelná komplikace jako nehoda, kolony, které požerou i připočítanou časovou rezervu. Řada lidí, zejména řidičů z povolání, bohužel pracuje pro po zisku příliš hladové zaměstnavatel, kteří je kvůli tomu záměrně přetěžují. Ať už jde o řidiče dodávkových rozvozců obchodních zásilek, kamiony, nebo jinou nákladní dopravu. Příčiny jsou lhostejné. Podstatné je, že kompenzace časové tísně zrychlenou jízdou nemá valného smyslu, což málokdo z nich tuší a proto pro ně píšu tyto řádky
Záleží samozřejmě na trase, typu silnice, délce a dalších faktorech. Jiné je to přidat na dálnici, jiné na okresce, kde i rychlost pod maximální povolenou pro jízdu mimo obec je hrubě hazardní. Značně nezodpovědné a zbytečné riskování, zejména se zdravím a životy ostatních účastníků provozu ve městech a obcích. V husté zástavbě, v ulicích s velkým provozem cyklistů a chodců není o čem diskutovat. Diskutabilní jsou různá hluchá místa, do kterých se za účelem plnění obecních rozpočtů dosud instalovaly tzv. radarové pasti.
Znám osobně mnoho úseků, kde formálně jste dle cedulí stále v území obce, ale projíždíte stovky metrů až kilometrů dlouhé části vedoucí mezi lukami či polem, bez jediného domu a dalšího provozu. Tam se ta padesátka dodržuje zvláště obtížně, už jen proto, že jste jediní a každý, kdo vás dojede, vás také vztekle předjíždí. Ale i tyto vzteklouny pak většinou dojíždím a na první světelné křižovatce stojíme vedle sebe. To se stává i u delších jízd po okresních silnicích. Spěchálistu zbrzdí první kombo dvou třech kamionů, tatrovka s pískem, nebo ona světelná křižovatka v obci a je po časové úspoře.
Hlavní záležitostí ovšem je velmi málo známá skutečnost, že přírůstek časové úspory se s rostoucí rychlostí snižuje. Nejvíc naberete prvních pár desítek kilometrů v hodině od nejnižší rychlosti, ale dejme tomu od sto kilometrů v hodině je každá další desítka skoro zbytečná. Proč to tak je krásně a podrobně vysvětluje článek „Čím rychleji jedete, o to méně času tím ušetříte. Pochopte paradox rychlé jízdy“. Ačkoli jsem o této zákonitosti dosud také nevěděl, něco kilometrů už jsem přeci najel a k této nepředpokládané zvláštnosti jsem dospěl pozorováním a měřením po jisté době také. Předpokládal jsem ale, že je to proměnlivostí a rok od roku rostoucí hustotou provozu, kdy tou nejvyšší možnou rychlostí v součtu jedete velmi krátkou dobu a ty minuty, které třeba opravdu naženete, rázem ztratíte za prvním traktorem, poskakováním v koloně, čekáním na odbočení atd.
Sečteno a podtrženo – spěchat při jízdě automobilem nemá smysl. Nejen proto, že si nepomůžete, ale žádný pozdní příchod na pracovní schůzku, rande, svatbu, pohřeb, koncert, divadlo vám nestojí za to, že nedorazíte už nikdy nikam. Nestojí to za to vám, ani komukoliv, koho cestou sestřelíte.
Kde může skončit vaše jízda, když budete moc spěchat - vrakoviště a hřbitov
