Článek
Přesto, že námi zvolená nová reprezentace oligarchie opět produkuje mnoho popcornových kauz infotainmentu k lidové zábavě a tolik oblíbenému českému sportu pohoršování, sepsal jsem další filipiku proti jedné, v mainstreamu nejrozšířenější, dezinformaci:
všem se tu žije skvěle!
Zahlédl jsem článek na Psychologii cé zet, viz screenshot.
Článek asi ani nemusíte číst. Celý je vystaven na chybné premise, že žádné vážnější problémy skoro nikdo nemá a tak jsou závislosti a duševní choroby důsledkem nudy, změkčilosti, zpovykanosti.
Rozhorlil jsem se a napsal jsem do komentářů následující věty. Co tam zmiňuji, že jsem vynechal, je pokračování textem normálního formátování.
To je stejně krásné, jak i v této hnijící pekelné dystopii stále existuje (příliš) mnoho lidí, kteří jsou natolik privilegováni, že je prostě nic nenutí poznávat a vnímat realitu kolem sebe, s nezávazným vztahem k pravdě. Privilegovaných svým socioekonomickým statusem, který jim umožňuje dívat se jinam vždy, když by se mohli dozvědět cokoli, by narušilo jejich bubliny a slonovinové věže.
Napsal jsem pár odstavců, s jakými a jak vážnými problémy se i zde v Čechách většina lidí potýká, ale dávat to sem nebudu. Willful ignorance a kognitivní disonance jsou mocné a způsobují, že lidé dávají pasivně agresivní vysmáté emotikony informacím, kterým nerozumí. Nadto existuje nemálo lidí, co si rádi zamoralizují na „změkčilost a zpovykanost“, ideálně mladších generací. „Jó za nás.. to bylo těžké, na ňáký deprese jsme nemněli čas“.
A vlastně existuje pár desítek procent populace stejně založených pštrosů s hlavou v písku, kteří jsou dost inteligentní na to, aby si kvalitně racionalizovali svoji nevědomost a tím měli prostor pro „závislosti z nudy a blahobytu“.
Zde pokračují z komentáře vynechané odstavce.
Paninka se má zkrátka dobře, nemá žádné problémy a jako Marie Antoinetta žádné problémy nevidí, tedy neexistují pro nikoho! Z kohoutku stále teče pitná voda a můžeme si rozsvítit a tím je určen blahobyt pro všechny a tisíc let dopředu, tak jaképak strachy, hlavně pěstovat tuhletu.. vděčnost! Třeba za něco, co měli předci už před půl stoletím, dvěma sty lety, nebo se utěšovat srovnáváním s jeskyním člověkem.
A tak tady pro paní publicistku neexistuje pádivá inflace, pokles reálných mezd, předražené a nedostupné bydlení, drahé základní věci, od potravin, energií, po zubní péči, chronický nedostatek lékařských specialistů, každoroční nervy drásající „rvačky“ o nedostatková místa na středních školách a martyrium neférových přijímaček; neexistuje tu třetina populace za poctivou práci tak bídně placená, že krom dávek místo odpočinku honí druhé a třetí práce a stejně nemá pár tisíc na nenadálou potřebu, ČR není první žebříčku počtu lidí bez domova z celé Evropy; nevidí dekády trvající rozvrat institucí, koncentraci moci oligarchií a její přímý a nepřímý nákup politické moci bez sebemenší demokratické kontroly; neexistuje poslední fáze ekocidy, masivní znečištění životního prostředí čím dál více klepající na naše zdraví, zničená půda, ubývající zdroje pitné vody, čím dál více plné mikroplastů a zbytků pesticidů, rozvrácené ekosystémy, neřešené globální oteplování reálně hrozící ukončit nejen naši civilizaci, ale celý lidský rod, není bezmocným svědkem v historii první živě online vysílané genocidy, války za humny atd. ad nausem.
První problém je, že za každou závislostí je nějaké nevyléčené hluboké trauma (viz Aron Maté). Druhý problém je ten, bez ohledu na reálnou a existující manipulaci k hedonismu, impulsivitě a konzumeristickému obžerství, že je to prostě přesně naopak, než postuluje autorka – my se nenudíme z blahobytu, ale k závislostem i pilulkám utíkáme právě proto, že naše všední životy jsou bolestivé a drsné, nebo prázdné a odcizené. Kognitivní zátěž infotainmentem a nadbytkem stimulace nikdy nebyla větší. Chronický stres se stává normalitou a spolupodílníkem na každé druhé civilizační chorobě.
Strukturální, informační a jiné všudypřítomné násilí je tak drtivé, že prostě jen tak nemůže vynechat sebemenší příležitost z této noční můry uniknout. A tím únikem zdaleka nemusí být jen látky, věci, lidi nebo činnosti, u kterých je nám závislost na nich destruktivní. Může tím být práce, jakýkoli koníček a libovolná z nepřeberných druhů zábav. Není nadsázkou konstatování, že úplně cokoli, jakákoli bohulibá a ctnostná činnost může být vykonávaná jako eskapismus (útěkářství) nebo jako substituce za něco, na čem nás společnost systematicky deprivuje.
Kdyby tak jen věděla něco o odcizené práci, atomizaci, poklesu kvality a počtu vztahů, destruktivní workholické pseudokutuře produktivity, výkonu, toxické soutěživosti, agresivity atd., říkal jsem si.
Jenže z četných zkušeností vím, že neexistují argumenty, vědecké stude, průzkumy ani jiná relevantní data, která by přiměla lidi, co nechtějí vidět, aby něco viděli. Vysmějí se vám a v lepším případě hodí nějaké cinklé pseudoprůzkumy, vydané jako PR nějakou bankou či spekulantskou společností, nebo jako ten neslavný od Eurostatu – ten jmenný podvod, který se tváří, že měří chudobu, ale ve skutečnosti měří relativní příjmovou nerovnost. Kdyby například všichni občané ČR měli přesně nic, podle této statistiky by tu chudoba vůbec neexistovala!
Tito lidé z části nechtějí vědět a vidět právě kvůli zachování pohodlí. Znát pravdu znamená, že se k ní nějak musíte postavit. Čelit eventuálnímu strachu, že se ten úpadek a bída může brzo týkat i vás. Nebo že jste za stav věcí spoluzodpovědní. Nebo i když nejste, měli byste s tím něco dělat. To je ale jen část skládačky.
Bohužel mnoho lidí prostě potřebuje, aby na tom jiní byli hůře. Aby trpěli. Skoro nic není egu opojnější a více energizující pocit, než mít se nad koho povyšovat, kým pohrdat. A co potvrdí vlastní velikášství úžasnosti lépe, než zástupy bědných okolo?
Ba co víc, když si to ještě postavíte tak, že každý může žít snadný, bezproblémový blahobytný život, tak ten, kdo ho nemá, ho nemá zaslouženě. Musel se jistě provinit nějakou hříšností, jako leností, neschopností, hloupostí atd. Žádná nezasloužená privilegia, náhoda ani strukturální nerovnosti v tom určitě nemůžou hrát sebemenší roli – nic takového totiž neexistuje. V botách užitečných idiotů ještě k tomu posílíte ideologický PR mýtus, kteří šíří nejmocnější tohoto světa – že uspořádání společnosti je spravedlivé a vždy a plně zásluhové.
Ale zpět k domnělému blahobytu. Je sice pravdou, že do určitého období naše materiální pohodlí rostlo. Ale i v těch blahobytně nejlepších časech a místech (např. šedesátá léta v USA) například krom obecného stresu z práce, sousedských vztahů apod. existovala celospolečensky děsivá možnost jaderné anihilace v rámci eskalace studené války.
Paranoia v obou blocích byla nesmírná: jedni viděli komunistu za každým levičákem a stavěli si na dvorcích domácí protiatomové bunkry, druzí viděli špiona za každým cizincem a pořádali údernické brigády, aby zvýšeným ekonomickým úsilím zasadili vrahům z Wallstreetu rozhodující zdrcující úder.
Od rozpadu sovětského bloku ztratili kapitalisté incentivy (kladné motivace) chovat se k pracující třídě lépe, udržovat sociální stát atd. A od té doby se z práv pracujících i sociálního státu ukrajuje. Stupňuje se tlak na výkon, produktivitu, roste prekarizace čím dál většího počtu typů pracovních pozic. Vzhledem k tomu že se blížím k další A4 textu a o negativech a stresorech pozdního kapitalismu pro běžného člověka byly napsány metry knih, ukončím to zde. Kdo chtěl, pochopil, kdo nechce, nepochopí ani po těch metrech knih.
