Článek
10. listopadu 2013
Je dobré tedy vzpomenout, protože on si to zaslouží z několika důvodů.
Především - byl to člověk posedlý herectvím. Vzdal se zajištěné dráhy úředníka a šel k divadlu. Dotáhl to daleko - až do Národního. Později ovšem sám tvrdil, že tam nepatřil. Ovšem právě tam ho uviděl Jan Werich, kterému tehdy chyběl Voskovec. A přišla nabídka, která se neodmítá. A vzniklo nové herecké duo - Werich - Horníček. Podle pamětníků i dochovaných záznamů o nic horší než to původní. A tak Horníček jako Werichův partner vstoupil mezi pány herce.
S výše uvedeným souvisí jeho téměř geniální talent pro improvizaci. Horníček exceloval právě tam, kde ho mohl uplatnit. Tak vznikl například legendární Tvrďák - představení opět pro dva hercre -tentokrát Horníček a Kopecký. Záznam se bohužel nedochoval, úspěch to ale byl veliký. A ještě větší, dá se říci enormní úspěch, a to mezinárodní, sklidil na světové výstavě v Torontu. Tam se objevil Kioautomat, zcela nový český vynález, kdy diváci mohli sami určovat děj promítaného příběhu - a moderoval pan Horníček. Moderoval lehce, vtipně i chytře - a přitom se celý text naučil foneticky, cizími jazyky nevládl.
Jako herec také exceloval v již legendárním seriálu Byli jednou dva písaři - herecky se zde zcela vyrovnal svému partnerovi panu Sovákovi, jejich výstupy spočívají v souznění a opět často i v improvizaci. O profesionalitě pana Horníčka navíc svědčí skutečnost, že byl schopen seriál dokončit, i když během natáčení tragicky zahynul jeho jediný syn.
Miroslav Horníček byl ale také výborný spisovatel. Jeho knihy i divadelní hry předkládaly čtenářům laskavý humor s inteligentními pointami a neotřelým pohledem na svět. Namátkou - naučil mít rád Mariánské Lázně v červnu a Ćerven v Mariánských Lázních, podal nevšední pohled na francouzskou Provence, přiměl chodce podívat se za chůze občas vzhůru, protože na domech jsou k vidění sochy a ozdoby, chválil pohyb, ačkoli se sám hýbal nerad a „jen z odstupu“. Nejlepší Horníčkovou knihou zřejmě navždy zůstanou Dobře utajené housle s úžanými hláškami typu „budu prvním člověkem, který bude vylízán ze světa“ - to když ho napadl veliký pes, nebo s krásným vysvětlením, proč muži při odchodu čekají na ženy, které stále nejsou hotové - protože „maminka si potřebuje zahrát na dobře utajené housle, aby to nikdo neslyšel“.
A závěrem asi to nejlepší - televizní Hovory H. Pan Horníček zde nasadil vysokou laťku pro všechny následující talkshow jednoho muže, laťku - troufám si říci - dodnes nepřekonanou. Možná nepřekonatelnou? Jeho brilantní improvizační umění tu dosáhlo vrcholu - jak při hovorech s četnými hosty, tak při odpovídání na otázky kladené publikem. Dokázal odpovídat rychle, s vtipem, nadsázkou, moudrostí. Za všechny jen jeden příklad: Odpovězte mi otázkou! - Rád, zeptáte-li se odpovědí.
A teď budu trochu osobní: literární a dramatická tvorba pana Horníčka byla tématem mé diplomové práce (dávno tomu, rok 1985). Ale již předtím - okouzlena tvorbou tohoto umělce - navázala jsem s ním písemný kontakt. Nedopisovali jsme si nijak pravidelně ani příliš často, ale jeden dva dopisy ročně to byly. Dnes je chovám jako relikvie, včetně jeho originálního blahopřání k mé svatbě. A trochu mě mrzí, že jsem ho nikdy neoslovila osobně, ačkoli jsem několikrát seděla v publiku - a on bavil hlediště. Netroufala jsem si, nechtěla jsem obtěžovat. A tak jsem pak navštívila až jeho hrob v Kytlici.
Ale mám všechny jeho knihy, znám všechny jeho divadelní hry, většinu jsem i viděla na jevišti - a mám ty dopisy.
A spoustu výpisků z jeho děl, protože jeho myšlenky stojí za to - a jsou nadčasové.
Za všechny: Je dobré pobýt s kýmkoli, kdo umí cokoli.
Díky, pane Horníčku.
