Článek
Dostali jsme se v našich životech do období, na které jsme nebyli nijak a nikterak připraveni. Některé z nás zajímaly válečné zkušenosti předchozích generací více, jiné méně. Něco jsme se učili ve škole. Něco bylo možno si přečíst.
Někteří četli více, jiní méně. Měli jsme možnost zhlédnout nejrůznější válečné filmy či dokumenty. Asi nejvíce o té poslední velké válce - o druhé světové.
Ale nic z toho nás nepřipravilo na to, co přišlo a co už několik let trvá.
Právě teď, v tomto okamžiku, se bojuje ne tak daleko od nás. Válka na Ukrajině je neskutečně blízko a neskutečně současná. Co s tím? Věčný ruský agresor napadl menší stát a tváři se, že je to tak v pořádku. A my nechápeme, hledíme, divíme se, někteří podle možností pomáháme. A někteří zpochybňují. A jiní volají po míru a nehledí na okolnosti. A další souhlasí s agresorem.
Politici světového i místního významu tápou. Nikdo nezná řešení. Postupně se ustupuje agresorovi, ale u toho se vedou silné či silácké řeči.
A tam se mezitím bojuje. A my si pomalu zvykli.
Ačkoli tam denně umírají lidé - nevinní civilisté i stateční vojáci.
Jak se s tím vyrovnat?
Tohle se děje ve 21. století. A my žijeme běžný život.
Jak chápat takový svět? A jak se nebát o budoucnost našich dětí a vnuků?
Jsme nepřipraveni, nedokážeme se s tím srovnat.
Jak v tomto kontextu apelovat na lidskost? Jak prosazovat slušnost?
Ještě ve větší míře vystupuje nutnost znát dějiny a souvislosti.
Něco velmi podobného už tady bylo.
Je stále důležitější, aby ti vzdělaní a chytří nemlčeli a vysvětlovali těm primitivním a hloupým. Pořád dokola. Jiná cesta není.
Je třeba v duchu Bible rázně žádat - Vaše řeč budiž ano, ano nebo ne, ne. Je třeba jasně pojmenovat agresora, neustupovat, sjednotit se a čelit zlu.
Dokáže se ale lidstvo vůbec poučit?
Dokáže pochopit, že zlu je třeba se postavit a bránit?
Nebo je zkušenost opravdu nepřenosná?
Máme se jako začít fakt bát?
