Článek
Napadají mě otázky, kdo je tu viník a kdo oběť, kdo agresor a kořist? Může si za to někdo sám, protože situaci vyprovokoval? Je třeba agresora trestat, zostudit, pomstít se? A oběť ochránit, litovat, nebo podpořit k odvetě? Situace podle mého názoru není černobílá, a jako v každém vztahu nebo interakci jsou tu dva a chyba je na obou stranách. Ne vina, ale nedostatek něčeho. Nedostatek sebevědomí, čili vědomí vlastní hodnoty.
Často mylně za sebevědomého považujeme člověka nejhlučnějšího a nejsilnějšího, který se neostýchá prosadit na úkor jiných, ale v tom to není. Sebevědomý člověk ví, za co stojí. Je pro sebe velmi důležitý a nenechá si líbit cokoliv. Nemá potřebu někoho zastrašovat a násilím získat to, co chce, a necítí se zatlačen do kouta něčím požadavkem. Nebojí se vymezit svůj postoj a vyjádřit svá přání. A dohodnout se s druhými.
Já jsem spíš nesmělá, plachá a uzavřená. Pokud bych měla popsat ideální oběť obtěžování, tak jsem to dříve byla já. I když se mi někdy nelíbilo, jak se mnou lidé zacházeli, raději jsem sklopila pohled a mlčela. Nejsem vyloženě ošklivá (ač jsem si to o sobě dlouho myslela), ani krásná tak, že by ze mě kdokoliv padl na zadek a ničeho se vůči mně neodvážil. Průměrná ženská. Určitý druh tohoto obtěžování by mi dřív vlastně lichotil. Byla bych vděčná, že si o mě někdo alespoň „opřel kolo“. Ale teď NECHCI. A to je to důležité slovo, ke kterému jsem dospěla až nedávno.
Chtěla jsem psát o tom, že jsem se díkybohu s obtěžováním nesetkala, a nevím, o čem jsou všechny ty příspěvky a články, ale uvědomila jsem si, že jsem se s ním setkala mnohokrát. Jenom jsem nevěděla, že je to ono. Třeba když se mi posmívali a vyhrožovali mi revizoři na dopravním podniku poté, co jsem jsem tam jako vystrašená čtrnáctiletá holka zaplatila pokutu za jízdu načerno.
Nejde totiž o to, že je to kontakt muže se ženou, kteří by hypoteticky mohli být sexuálními partnery. Tam vůbec o vzhled, věk a pohlaví zúčastněných osob nejde. Vlastně ani o sexualitu. Jenom o moc. Jeden ji má (nebo se o tom sám přesvědčuje) a druhý ne (zatím o ní neví). Jeden má navrch a druhý je ponížen. Ten aktivní to zkusí a pasivní strpí. Za ponižování lze považovat šikanu spolužáky ve škole i necitlivý přístup rodiče či učitele k dítěti, nerovné role v manželství i vytváření nepsané hierarchie v zaměstnání a kdekoli ve společnosti.
Každý měl jistě možnost se s tím v nějaké formě setkat. A nemá smysl prohlubovat propast mezi aktivními a pasivními. Formovat odboj pasivních proti aktivním ve snaze potrestat je. Opožděným protiútokem pasivní nic nezískají, jen narazí na silný odpor. Aktivní vůbec nemají šanci pochopit, že je někde chyba, jen se budou silou bránit a konflikt se bude zhoršovat. Navíc neprovedli přece nic zakázaného, za co by měl trest náležet. (Připomínám, že nepíšu o skutečných násilných zločinech).
Když si bude dříve oběť vědoma své ceny a na návrh řekne prostě: „Nechci“ s jistotou, že tohle opravdu není nic pro ni, beze strachu a v klidu, vlastně se jí to vůbec nedotkne. Jako když mávnutím ruky odežene dotěrný hmyz a jde si po svých, a za chvíli o tom ani neví. A není to jenom slovo, které bude dvacetkrát denně opakovat vlezlému šéfovi a sundávat jeho ruku ze svého zadku, ale přesvědčení, že: „Nechci se nechat zastrašovat v práci“. „Nechci agresora za manžela, nebo semetriku za manželku“. „Nechci žít s despotickým otcem“. „Nechci si nechat ubližovat zlomyslnými spolužáky“. „Nechci lepší známku, než zasloužím, za cenu slizkých pohledů učitele do mého výstřihu.“
A agresor, od něhož postupně všechny oběti, se kterými měl dosud zdánlivě uspokojivé vztahy, odejdou se slovem „nechci“, zůstane sám a snad se mu rozsvítí, že takhle to nefunguje. Nebude si mít na kom honit své ego (nebo, co chce) a bude se muset postarat sám o sebe. Snad konečně zjistí, že je dost dobrý i bez šlapání po ostatních.
Do budoucna, prosím, ukažme svým dětem, že pomocí strachu a pod hrozbou trestu nelze získat respekt a uznání a že není třeba se sklonit před každým, kdo zvýší hlas a vypadá silnější, a pokorně strpět jeho požadavky na úkor svého dobrého pocitu. Naučme je vážit si sebe a tím i ostatních, a na neoprávněné a nepříjemné návrhy říkat prostě: „Nechci.“
