Článek
Anketa
Zkušenost ze škol ale ukazuje, že samotná metodika problém nevyřeší – digitální závislosti nejsou školní selhání, ale celospolečenský problém.
Jako člověk, který školství zná zevnitř, odmítám zjednodušenou debatu „zakázat / nezakázat“. Problém je hlubší – a musíme ho pojmenovat pravdivě.
Digitální závislost nevznikla ve škole. Týká se celé společnosti – rodičů, kteří u večeře sledují telefon, dětí, které žijí na sociálních sítích, i dospělých, kteří jsou online prakticky nepřetržitě. Je alibismus hodit tento problém „přes plot“ na školy a tvářit se, že jeden paragraf zákona vychová děti. Stát nemůže nahrazovat roli rodiny represí uvnitř školní budovy.
Ředitelé už dnes mají možnost nastavit pravidla ve školním řádu podle § 30 školského zákona – a řada z nich to dávno dělá. Schopní ředitelé přizpůsobili pravidla klimatu své školy, věku dětí i dohodě s rodiči. Problém tedy není v nedostatku kompetencí. Problém je v tom, že školy často zůstávají samy mezi tlakem rodičů, dětí a veřejnosti, která očekává, že složitý fenomén vyřeší jeden dokument.
Kdo volá po plošném zákazu zákonem, často nezná realitu školního provozu.
Kdo volá po plošném zákazu zákonem, často nezná realitu školního provozu. Každý zákaz „shora“ totiž musí někdo vymáhat. A tím někým je učitel. Znamená to zabavování telefonů, řešení konfliktů, sepisování záznamů, vyjednávání s rodiči. Místo učení se učitel stává dozorcem. To nepřispívá ani kvalitě výuky, ani klimatu školy.
Navíc největším soupeřem školy při vymáhání zákazu bývá často samotný rodič. Pokud rodič trvá na tom, že dítě musí být neustále na příjmu, škola má jen omezené nástroje. Plošný zákaz bez podpory rodičů je v praxi obtížně vymahatelný.
Pokud se na problém podíváme bez hysterie a s nadhledem, měli bychom postupně směřovat k modelu, kdy osobní mobily ve výuce nahradí školní zařízení – například tablety nebo notebooky – určené výhradně ke vzdělávání. Ne skokově, ne direktivně, ale promyšleně a s podporou škol.
Tento model má několik zásadních výhod. Odděluje práci a zábavu: osobní mobil je pro dítě především nástroj zábavy, školní zařízení je pracovní nástroj. Ve škole se má pracovat. Školní zařízení umožní bezpečný kontakt s rodiči i školou, ale zároveň omezí přístup k sociálním sítím a škodlivému obsahu během výuky. Škola tak získá kontrolu nad prostředím, ve kterém se učí.
Zároveň tím technologie nezahazujeme, ale využíváme je profesionálně. Umožňujeme personalizovanou výuku a učíme děti klíčovou dovednost – používat technologie k práci a umět je odložit. To se pouhým zákazem nenaučí.
Vedle debaty o mobilech ve škole probíhá ještě zásadnější diskuse o přístupu dětí na sociální sítě.
A konečně – vedle debaty o mobilech ve škole probíhá ještě zásadnější diskuse o přístupu dětí na sociální sítě. Data o dopadech na psychiku dětí máme. Je třeba z nich vycházet a převzít odpovědnost za funkční řešení. Digitální prostředí nemá hranice, proto musíme jednat nejen na národní úrovni, ale i v rámci celé Evropské unie.
Pokud budeme téma zužovat jen na přestávky a školní řády, mineme podstatu. Potřebujeme širší debatu – se školami, rodiči i odborníky – o tom, jak děti chránit v digitálním světě a zároveň je naučit technologie používat smysluplně.
Moderní škola nevznikne plošným zákazem. Vznikne tehdy, když stát přestane přenášet odpovědnost na učitele a začne s nimi hledat realistická, systémová řešení.
