Článek
Využití internetu pro privátní účely přináší zásadní zlom ve vývoji lidstva a fenoménu, který bývá nazýván jako informační revoluce. Internet slouží jako jedno nejpoužívanější médium masivního a rychlého šíření informací, usnadnil proces globalizace, modernizace a digitalizace, což kromě pozitivit přináší společnosti i nemalé problémy díky jeho zneužití. A i když je internet prostředkem pro páchání kybernetických útoků nebo šíření materiálu zachycujícího sexuální zneužívání dětí a podobně, přináší společnosti hlavně obrovské výhody. Nejen v západní civilizaci je dennodenní život bez internetu takřka nepředstavitelný a z lidskoprávního úhlu pohledu je internet svým způsobem katalyzátorem některých základních práv, je-li komu přístup k němu upírán.
Internet nám umožňuje plně realizovat právo na informace či svobodu projevu. Nabízí se ovšem otázka, zda je přístup k internetu mezinárodně uznávaným základním lidským právem, které musí státy respektovat i zajišťovat, nebo nikoli. Za jistý precedens základního práva na přístup k internetu lze uvést rozhodnutí francouzského ústavního soudu Conseil constitutionnel z roku 2009 v případu známém jako HADOPI. Předmětem řízení byl francouzský antipirátský zákon, podle něhož mohl nově vzniklý úřad po třech předchozích upozorněních odpojit od internetu osobu, která přístup k internetu využila za účelem porušování autorského práva (například neoprávněné zpřístupňování děl). Ústavní soud v této věci uznal přístup k internetu jako základní právo a rozhodl, že o omezení přístupu osoby k internetu může rozhodnout pouze soud, nikoliv úřad. Platí přitom, že omezení přístupu k internetu často může znamenat zásah do práva na svobodu projevu a práva na informace.
Problematickou otázkou zůstává, zda je to možné aplikovat i v případě vězněných osob. Evropský soud pro lidská práva se přístupem k internetu pro vězně například zabýval ve dvou případech. První z ledna roku 2016 nesl název Kalda proti Estonsku a týkal se odmítnutí přístupu k stránce HUDOC, která je spravována Radou Evropy a obsahuje databázi rozhodnutí zmíněného Evropského soudu pro lidská práva, a dále k státní estonské internetové stránce obsahující překlady některých rozhodnutí tohoto soudu. V Estonsku přitom existovalo zákonné ustanovení, podle kterého měli vězni mít přístup k oficiálním online databázím právních předpisů a soudních rozhodnutí prostřednictvím vězeňských počítačů a pod dohledem ostrahy. Soud tehdy konstatoval, že právo na informace a svobodu projevu neznamená obecnou povinnost státu poskytnout přístup k internetu nebo specifickým webovým stránkám pro vězně. Současně však upozornil, že internet hraje důležitou roli v každodenním životě lidí a že se neustále zvyšuje množství služeb a informací přístupných pouze na něm, a proto bylo porušeno právo vězně přijímat informace. Druhou kauzou projednávanou před Evropským soudem pro lidská práva se stal případ známý jako Jankovskis proti Litvě z roku 2017. Zde soud de facto potvrdil předešlý verdikt ve věci Kalda proti Estonsku. Podle něj odmítnutí přístupu vězni k webové stránce provozované litevským Ministerstvem pro vzdělání a vědu, která obsahuje informace o vzdělávacích programech, porušilo jeho právo přijímat informace.
Ano, poněvadž internet patří k sociálnímu životu, dotýká se rovněž problematiky odsouzených, uvězněných a trestaných osob. Povolení přístupu vězňů k němu je však téma s velkou a rozporuplnou diskuzí. Vězení již dlouhou dobu není jen pouhým prostředkem k izolaci pachatele, pouhé odpykání trestu ve vězení nestačí. Je třeba je vést k zpětnému začlenění do společnosti, širšímu uplatnění na trhu práce, udržování rodinných a přátelských vazeb, aby se tím předcházelo recidivě a návratu do vězeňského prostředí. Nebudou-li vězni disponovat dovednostmi pro přijetí do zaměstnání i vztahovým zázemím, většinou se uchýlí k nové trestné činnosti. Autor tohoto příspěvku jako univerzitní extérní výzkumník a vězeňský duchovní v práci pro konferenci Quo vadis masmédia (Trnava, 2020) mimo jiné srovnával národní vězeňské systémy z hlediska přístupů vězňů k internetu. Jednalo se o praxi vězeňské formace v Austrálii, Belgii, Malajsii, Norsku, Novém Zélandu, Spojených státech amerických a Ukrajině. U zmíněných států bylo experimentálně provedeno srovnání míry věznění, potažmo kriminality (jde o počet vězněných na sto tisíc obyvatel), ve vztahu s mírou přístupu k internetu. Výsledek byl zajímavý: nejpříznivější hodnoty oproti ostatním vykazovaly Belgie a Norsko, v jejichž vězeňské politice k rozvíjení sociálních vztahů a vzdělávání vsadili na užívání internetu.
index
Tedy byť někdo může popřít souvislost mezi mírou kriminality, recidivou a zpřístupněním internetu ve věznicích, je evidentní výrazně nižší hodnota v zemích, kde formačně preferují vzdělávací programy a zavedly speciální internetový režim.
Milí čtenáři, nám všem hezčí život v zemi s co nejnižší kriminalitou!
