Článek
V těchto zemích (nakonec i v naší spíše sekularizované vlasti) je titul kostelů Nanebevzetí Panny Marie častý. Jak se přijde k získání takového nebo jiného titulu kostela? Je to podobné jako u člověka. Když se narodí, dostane jméno a nezřídka je i pokřtěn. Obdobně je tomu s kostely. Dostanou své jakoby jméno – nesou nějaký titul, jsou zasvěceny nějakému světci, kupříkladu se mluví o kostelu „svatého Václava“, nebo nějaké události z evangelií, například se tak na jihu země nachází chrám „Vzkříšení Páně“ a podobně. Když pak během roku přijde na oslavu jména, jež nese označení svatyně, bývají v obcích a městech patřičné oslavy nazývané „pouť“ či „pout“ anebo „hody“. Křtu člověka odpovídá posvěcení kostela, kdy je stavba vyňata ze všeho profánního a zasvěcena pouze posvátnému. Připomínka této události se lidově nazývá „posvícení“.
Je zajímavé, že území České republiky je krajinou „pohledově“ křesťanskou. Vždyť z ptačí perspektivy je posetá kostely, kláštery, poutními místy, Božími mukami. Svým způsobem čeká na svou „renesanci“, znovuzrození a znovuobnovení. Je-li tedy plná kostelů a kaplí, je nasnadě hádat, jaký je jejich nejčastější titul. No schválně, zkuste to… Že by bylo v naší vlasti nejvíce kostelů sv. Ludmily či sv. Jana Nepomuckého anebo sv. Cyrila a Metoděje? Kdepak! Ten, kdo hádal zasvěcení Panně Marii, vyhrál. Ale konkrétněji ze všech mariánských titulů je to patrocinium Nanebevzetí Panny Marie. Současně se jedná o jeden z největších katolických církevních svátků, který se slaví 15. srpna každého roku a v sousedních zemích je umocněn i tím, že jej slaví jako státní svátek.
Cesta k oficiálnímu potvrzení tohoto titulu tolika chrámů byla spletitá. To víte - co je psáno, to je dáno. Ale ne vždy. Úředního zapsaní do slavnostních listin Vatikánu a církve se nauka o nanebevzetí Marie dočkala v podstatě až dosti pozdě po rozšíření křesťanství. Stalo se tak přičiněním papeže Pia XII., který Matce Boží připisoval své zázračné uzdravení a snažil se jí tímto aspoň trochu splatit dluh. Ovšem úřední dogmatizaci 1.11. roku 1950 dávno předcházelo všeobecné přesvědčení lidu, jemuž se říká „smysl pro víru“ („sensus fidei“). Věřící lidé o tom, že si Ježíš vzal svoji maminku k sobě, byli po dlouhá staletí skálopevně přesvědčeni. Měli za to, že tělo té, z jejíž buněk bylo spřádáno jeho tělo, nemohlo být porušené hříchem, že bylo Božím svatostánkem, a tudíž se nemohlo jen tak rozpadnout v prach. Například křesťané v Jeruzalémě společně oslavovali tento svátek již v 5. století, od 6. století jej slavil celý křesťanský Východ a od 7. století se začal oslavovat v Římě.
Každý svátek má nepochybně mít praktický důsledek pro člověka. Ten podle mínění filosofa a teologa Dominika Pecky není „nula na dovolené“: že by se v nějakém čase a prostoru vynořil na tomto světě a poté skončil v propadlišti dějin. Odněkud totiž vzešel a někam směřuje. Je-li na cestě, nutně směřuje k cíli. Lidé hledají a vnímají mnoho různých cílů. Pro křesťany však právě slavnost Nanebevzetí Panny Marie má naprosto výmluvnou a jedinečnou hodnotu: svůj cíl spatřují v nebi. Vědí, že sami ze svých sil jej nedosáhnou a očekávají milost z nebe. Ano, české přísloví „člověče, přičiň se a Pán Bůh ti pomůže“ v sobě skrývá velkou moudrost.
Vše dobré k výstupu tam nahoru!
