Článek
Jenže i ty nejvznešenější ideály jsou závislé na práci rukou lidí, na poctivosti, s jakou přistupují k denním pracovním povinnostem. Prací se člověk stává člověkem, a proto je jeho mravní povinností, lenost naproti tomu projevem nespořádaného života. Prostřednictvím práce uskutečňujeme své lidské poslání a budujeme smysl pro oběť, bez níž je život ve vztazích složitý. Když druhá strana nechce přiložit ruku k dílu a vztah se stává jednosměrkou, boří to důvěru a bolí u srdce.
Českou společností zahýbala otázka sociálních dávek. Komu, proč a kolik? Jakáže to národnost na úkor které si žije a je odčerpává? Jenže primárně nejde přece o to, kdo je jaké národnosti, vzdělání či talentu. Jde ochotu pracovat. V Bibli, v Druhém listě Tesalonickým, v kapitole 10, verši 3 apoštol národů svatý Pavel se vyjádřil takto: „Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ (Tedy ne ten, kdo nemůže třeba jako vážně nemocní lidé, ale kdo nechce.)
Je v naší vlasti jevem posledních let, že se málo žáků hlásí na učňovské obory. Dostáváme se do patové situace – těžce se nám shání řemeslníci. Rádi bychom zejména ty zdatné a korektní. Bez řádné průpravy se ovšem takovým nikdo nestává. Muži z východních zemí se znalostí azbuky nemohou zastat profese, které ji vyžadují. A další realita je vlastně dost smutná - modrákový člověk na rozdíl od šéfů různých byznys divizí to má s platem horší a životem náročnější. A je za hranicí pozornosti. Je na naší společnosti a státu (na který ale nelze zcela spoléhat), abychom jim pomohli k lepšímu zázemí.
Je velice zajímavé sledovat vývoj představ o vztahu křesťanství a práce. To si je vědomo, že sám Ježíš po vzoru svého pěstouna sv. Josefa pracoval jako tesař. Podobně Ježíšovi učedníci si na živobytí vydělávali fyzickou prací, zejména jako rybáři. U pouštních Otců i svatého Pavla máme jasný důraz kladený na fyzickou aktivitu. Křesťan má být tím, kdo svět bude zduchovňovat, což je možné jen tehdy, když je dobrým pracovníkem. Není možné nepracovat a mluvit o víře v Boha, neboť taková výpověď nebude důvěryhodná.
Současně sociální encykliky papežů, které se v sociální politice staly průkopnickými, vybízí k spravedlivému odměňování pracujících za práci, a to takovým způsobem, který by jim zajistil důstojný život na přiměřené sociální, kulturní i ekonomické úrovni.
Možná nastal čas k tomu, přiložit ruku k dílu. Tak jdeme na to, milí čtenáři!
