Článek
Takové lano
Podporu ve svém boji hledají v psychologickém poradenství, psychoterapii i spiritualitě, ale na prvním místě v důvěře zejména u svých nejbližších. Důvěra je všeobecně vnímána jako ústřední součást všech lidských vztahů, včetně romantických partnerství, rodinného života, obchodních operací, politiky i lékařské praxe. Pokud například nedůvěřujete svému lékaři nebo psychoterapeutovi, je mnohem těžší těžit z jejich odborných rad. Původně byl výraz důvěra vnímán jako součást víry. S modernějším přístupem v 16. století přišel francouzský myslitel Blaise Pascal, který chápání pojmu rozšířil o spojení víry a rizika (více k tématu např. Markéta Sedláčková v publikaci Důvěra a demokracie: přehled sociologických teorií důvěry od Tocquevilla po transformaci v postkomunistických zemích). Všechny snahy o uchopení pojmu a zejména jeho obsahu se však shodují v tom, že se jedná o pocitový vztah k okolí založený na předpokladu, že okolí dodrží námi očekávané modely chování a jednání.
Ambivalentní pocity ve fázi léčby drogově závislých a jejich potřeba důvěry
Léčba je procesem, nikoliv jednofázovou záležitostí, a úkoly v různých obdobích procesu se významně liší. Klient nemusí ihned uznat, že je alkoholik nebo drogově závislý, nebo že je bezmocný obecně. Je ovšem nezbytné dosáhnout přijetí faktu, že užívání psychoaktivních látek se vymklo jeho osobní kontrole. Svoji bezmocnost si však může připustit až po dosažení změn v poznávacím systému. Závislí lidé často používají mnoho obranných mechanismů, kterým si zastírají náhled na ničivé negativní důsledky užívání drog. Kvůli popření a racionalizacím nebo zlehčování může závislý jen obtížně vidět vlastní život jasně a podnikat kroky vedoucí ke změně (viz např. Irvin D. Yalom v knize Láska a její kat: deset povídek, které odhalují touhy a motivace lidské duše). Mnohé z těchto obran mají základ v pocitech studu, viny, výčitek, strachu a v silné motivaci k pokračování v užívání drog.
Ve stádiu, kdy je uživatel přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí užívat drogy, které mu ještě přinášejí více pozitivního uspokojení a pocitů libosti než negativních symptomů, se terapie dobrovolně účastnit nebude. Jako jediná cesta se jeví tlak zainteresované strany nebo kontakt s klientem, který může být osloven v kontaktním či jiném nízkoprahovém centru. Cíle jsou v tomto stádiu proto skromné: snaha v potenciálním klientovi probudit určité pochybnosti a umožnit mu vidět rizika spojená s užíváním drog pomocí informací, osvěty a přímé zpětné vazby. V posledním období je v oblibě anonymní dotazování na otázky kolem drog a drogové závislosti, s nimiž přichází mnohá protidrogová občanská sdružení. Zde je podstatné, aby se informace k uživatelům dostaly oproštěné od moralizování, které podstatně snižuje zájem o komunikaci. Jelikož si závislí problémy uvědomují nezřídka až ve chvíli, kdy dopadnou na absolutní dno (přičemž do této fáze jsou problémem spíše pro okolí), je optimální již v těchto fázích navázat vztah s rodinou závislého, případně začít kontinuálně pracovat s blízkými lidmi potenciálního klienta. Postoupí-li klient do zmíněného stádia sebepoznání, zaujímá ambivalentní postoj vůči drogám.
V případě, že klient je sám dostatečně přesvědčen o tom, že negativní stránky převyšují pozitivní, přistupuje k fázi rozhodování. Toto stádium vykazuje křehké rysy. Závislí lidé často bojují s nepřijetím situace, proto často místo změny volí strategii sebepřijetí, kterou považují za důležitější a z jejich pohledu přizpůsobivější než vlastní změnu. Příprava změny je velice důležitá, neboť důvody ke změně, stejně jako síla původního rozhodnutí, ovlivní pravděpodobnost případného „relaps - znovuvzplanutí“ (ve vztahu k návykové látce bychom možná spíše řekli opětovný požár). Protože neustále přetrvávají popsané ambivalentní pocity, je nutné klienta podporovat a oceňovat za sebemenší posun či dodržení stanoveného plánu. Relaps je v tomto stádiu častý a pravděpodobný.
Důvěra jako opora u drogově závislých
Ve fází léčby, v níž závislý přizná bezmoc a neschopnost kontroly, vzniká otázka, kde nalezne sílu a oporu. Takzvaná teorie „dvanáctistupňové léčby“ řeší tuto otázku důvěrou v existenci něčeho silnějšího, než jsou oni sami, a nabádá závislé, aby k této síle obrátili svou vůli a svoje životy. Má to své opodstatnění. Drogy totiž přináší sebedestrukci jako únik před bytím do nebytí. Jedním z motivů, který se právě zmiňovaný bod léčby snaží změnit, je strach z nesmyslnosti života, vlastní nepatřičnosti a nedůležitosti pro svět a život, jenž vytváří nesnesitelný pocit vnitřní prázdnoty, který je možné vyplnit pouze náhradním iluzorním světem vytvořeným drogami. Akcent na spiritualitu může tak být pro mnohé přínosem, může ale také vést k ukončení léčby, poněvadž tento bod se pro některé klienty může stát nepřijatelný, přestože je míněn ve smyslu širší spirituality. V tomtéž smyslu platí, že nejvyšším zájmem v životě člověka se pro jedny může stát Bůh, avšak bohem či vyšší silou se pro něj může stát téměř cokoli včetně peněz, slávy či sexu - stejně tak i láska nebo pravda.
Spíše jde o to, demonstrovat těmto „nevěřícím“, že jednoho boha již stejně uctívají. Tímto bohem jsou drogy, které ovládají celý jejich život. Jednou z cest široce pojaté spirituality je rozvoj vlastního života jako hledání životního směru z hlediska spíše abstraktních principů než z hlediska konkrétních náboženských postav. V moderní léčbě se v tomto bodě často využívá technik logoterapie, které jsou v podstatě uvedením těchto myšlenek do praxe. Hledání smyslu je pak proces, jež vykazuje dva znaky: musí probíhat neustále a nikdo v něm nemůže člověka zastoupit (dle Alfrieda Längleho v díle Smysluplně žít). Důležitou otázkou při hledání vlastní spirituality se stává „proč“ mi stojí za to snášet utrpení s tím, že k překonání silného kouzla psychoaktivních látek a závislého životního stylu je nezbytné se vášnivě upnout k nějaké síle či principu silnějšímu, než je člověk sám. V rámci uvědomování si své motivace, typických reakcí na stres, zlosti, odmítnutí a následků drogového životního stylu se jeví jako pro klienta užitečná a povzbuzující identifikace s dalšími lidmi, kteří mají podobné problémy, přičemž velikou roli zde hraje budování sebedůvěry i interpersonální důvěry.
Shora uvedené formy důvěry mají povětšinou ještě příznivější účinky v prostoru rodinné terapie drogově závislých. Umožňují vyjádření afektu, zvyšují intimitu mezi členy rodiny a umožňují probírání témat, kterým se rodina vyhýbala. Jiná situace je u rodin, jejíž členové trpí kodependencí (patologickým vztahem blízkého člověka k osobě závislé na návykové látce) a obvykle se chovají tak, že umožňují drogovou závislost. Ale i zde je rodinná terapie bez silného prvku důvěry nemyslitelná. Cílem léčby je abstinence, produktivní využívání času a stabilní a samostatný život. Systémový přístup rodinné terapie vyžaduje, aby se při konfrontaci každý jednotlivec obracel přímo na toho, s kým právě řeší problém, a aby se vždy budovala důvěra, která je vede k opětovné snaze nezklamat.
Jak tedy pomoci těm, kdo nezvládli život? Na prvním místě darováním darem důvěry. Hodně sil a inspirace!
