Článek
Čím to jen je, že lidé stále o svatby stojí? Jedni opakují okřídlená slova: „Na co papír?“ Druzí si stojí za tím, že manželství určuje a vymezuje vztahy kolem nich jako něco jedinečného. Přece jenom prstýnek na ruce vyjadřuje, že dotyčný člověk celoživotně někomu patří. A že jiná osoba na takový výjimečný způsob na něj nemá právo. Chtějí své odevzdání se žít a stvrdit a rovněž dát to znát.
Žadatelé o sňatek si rádi volí společné příjmení, a to nejen kvůli svým dětem. Je pro ně ekvivalent jednoty rodiny. Nejeden pár si přeje uzavřít manželství v kostele, i když třebas nepraktikuje víru. Stojí o „něco shůry“, co se dá nazvat požehnání. Zve prostřednictvím manželství v kostele do společné životní cesty Boha, který je doprovází. Před samotným úkonem odevzdání se jeden druhému zaznívají otázky po vědomosti a dobrovolnosti úmyslu. Jistě, každý člověk je osobní tajemství, což je důležité pro zralý vztah respektovat, ale nemalá míra poznání je pro celoživotní společenství důležitá. Je-li jasné, že oba snoubenci jsou si vědomi toho, že ten druhý má nejen hezké vlastnosti, ale i své mantinely a chyby, a přesto chtějí být spolu, že jeden druhého přijímá takový, jaký je, může nastat slavnostní pronesení působivého slibu, kde si slíbí lásku, úctu a věrnost.
Vztah a láska se prostředky exaktní vědy změřit nedají. Poznáváme je z jejich účinků. Jak mají pak vypadat, je o to více věčný příběh hledání. Jistý „recept“ nabízí svatý Pavel v takzvané Velepísni lásky, která se často na svatbách čte. Podle něj je láska shovívavá, dobrosrdečná, nemyslí jen a pouze na sebe, všecko vydrží. Je to současně dobrý text k zpětné reflexi a korekci života pro každého z nás. Umožňuje uvidět se v duchovním zrcadle, dodat si za slovo láska své jméno a ptát se, jak na tom aktuálně jsme a jakou cestou se vydat, aby naše vztahy byly ozdraveny a byly pěknější.
Slibovaná věrnost bývá základem každého opravdového vztahu a její jedinečnou cenu pochopíme, až se dlouhodobě osvědčí. V literatuře se pro povzbuzení dočteme o věrnosti Kateřiny Jagellonské. Když byl její muž finský vévoda Vasa odsouzen k doživotnímu žaláři, požádala švédského krále Ericha, aby s ním mohla sdílet vězení. „Už se s ním nebude zacházet jako s vévodou, víte to?“, říká jí na to. Kateřina odpověděla: „Přesto zůstává mým manželem.“ Stáhla svůj prsten a podala jej králi se slovy: „Čtěte, veličenstvo!“ Byla tam dvě slova: mors sola, tedy jen smrt. Jenom ona jediná by je mohla rozdělit. Sdílela s manželem 17 let ve vězení, než král Erik zemřel. Pak byli oba volní. A podle jubilantů, kteří spolu slaví zlatou či diamantovou svatbu, se k věrnosti musí přimíchat trpělivost a odpuštění. „Bez toho bychom spolu nevydrželi tak dlouho,“ říkávají. Zdá se tedy, že každým opravdovým odpuštěním roste vztah a láska.
Můžeme vztah vnímat jako břímě, jako to, co ještě musíme, nebo jako dar. Kdo umí denně děkovat za vztah, lásku, manželství, ten si uvědomuje jejich hodnotu a dává najevo: „S tebou mě baví svět!“ Některé to baví již mnoho let a rádi si to připomínají oslavou výročí. Ať už svatbu nebo její výročí slavíte jakýmkoli způsobem - ve skromnosti nebo honosně, nejdůležitější je, aby vaše láska zrála jako dobré víno a s každým rokem se zvětšovala vzájemná tolerance.
Mnoho šťastných společných dní a let!
