Článek
Láska je dar. Možná škoda, že se tolik píše o lásce, jen když se blíží svátek zamilovaných na sv. Valentýna, který ostatně často budí různorodé vášně. Jedni jej mají za importovaný kýč, který se do našich zeměpisných šířek zatoulal ve snaze o napodobování ciziny. Druzí zase tvrdí, že oslava zamilovanosti nezná hranic. Další dávají přednost tuzemskému prvomájovému polibku zamilovaných pod kvetoucím stromem. A leckdo má obě data za docela zbytečný zvyk, zamilovanost totiž nepotřebuje extra reklamu. Ovšem každá příležitost, jak si projevit něhu a náklonnost, je dobrá, zejména když se jím utužuje láska a často obnovuje i rozbitý vztah. Něha a náklonnost ke vztahům patří. Opravdu velmi těžko je možno popřít, co naznačuje okřídlený citát známý nejen ve filosofii a obzvláště v psychologii: „Freude, Freude – vždycky na tě dojde!“ Otec psychoanalýzy Sigmund Freud o sexuálním libidu měl po ruce relevantní vědecký výzkum, jak člověka jeho sexualita silně ovlivňuje. Jedná se však ve své nejhlubší podstatě o pozitivní fenomén – podobně jako láska sama je rovněž i lidská sexualita dar. Věřící mají zato, že od Boha. Vždyť i takový apoštol národů svatý Pavel píše ve svém listu, který odeslal do církevní obce města Korintu, o manželské povinnosti, aby se pro nic za nic manželé tohoto daru nezříkali a netrpěli jistým nezájmem, který zraňuje na duši (1 Kor 7,3). Manželský akt nechápal jako nějakou obtížnou povinnost, nýbrž jako centrální výraz manželského společenství. Stává se už na tom širém světě, že kdejaká norma je jakoby stíhána abnormalitou. I sexualita má své odchylky od normálu. Pokřivenou formu sexuality coby deviace nejenže společnost neakceptuje, ale má na ní přísný metr právní systém všech kultivovaných zemí. Pro některé z vás to bude patrně paradoxní, ale také ve věznicích, v nichž jsem pověřen službou, vězni na ty z nich, kdo se dopustili sexuálního násilí zejména na dětech, shlíží s despektem. Ano, už mnohokráte na lavici obžalovaných usedli ti, kteří přirozeně pracují s dětmi a mládeží – učitelé, trenéři, vedoucí letních táborů. A rovněž někteří kněží.
Jako kněz celibátník, učitel náboženství i externista na univerzitě v sociálních oborech mohu být hozen s kolegy do stejného pytle. Mnozí to takto dělají automaticky. Když chce někdo říct něco nehezkého o církvi, nazve ji pedofilní. Nebo to opepří na jiný způsob a společenství kněží nazve s prominutím jako „partu teplých“. Stran sexuální orientace jejich rozložení jistě v základu kopíruje stav totožný s jinými skupinami lidí ve společnosti a nepodává to svědectví o jejich lidském charakteru. Není ani bez zajímavosti, že krom toho četní lidé mimo církev i v ní zastávají názor, že by se tolik kněží neženilo, kdyby se jim zdobrovolnil celibát. Anebo že by neosahávali děti, byli by takto sexuálně saturováni. První výtku můžeme připustit jako hodnou pozornosti, druhou nezbývá než vyloučit. Vždyť ani sexuální neabstinence například některých učitelů s jejich manželkami je neodradí od zneužívání dětí. Nepochybně vás napadne, že stran kněží se jejich sexuální pnutí jen tak neztratí podobně jako hlad, žízeň, únava a jiné jevy, jež patří k našemu lidství. Podobně však jako třeba emoce se dají transformovat. U celibátníků do spirituality, bratrského společenství, přeběhnutí do manželství či jiného příběhu anebo jiných forem kompenzace, jež jsou zahaleny tajemstvím. Jak u koho. Ovšem nikdy ne do zneužívání nezletilých, není-li přítomná zmiňovaná patologie. Problém tkví tam i onam jinde – snad nejvíce v nedostatku pozornosti jak ředitelů škol či vedoucích sportovních klubů, tak představených kněžských seminářů a biskupů. A předtím v nedostatečné práci psychologů, kteří pro představené seminářů chystali podklady pro přijetí kandidátů kněžství k formaci.
Kněze si mnozí rádi dobírají, jak se to má s celibátem. Žertem odpovídám: „celibát – nelíbat!“. Celibátní kněz denně líbe knihu evangeliáře jako projev úcty a vnitřní lásky k božímu slovu a tu a tam svoji maminku či sestru. Ale snad vás i překvapím - také církev má bohatou zásobu duchovních, kteří žijí v manželství a mají děti. Nejde přitom o žádnou revoluci ve Vatikánu. Církev má totiž ve světě rozmanité typy obřadů, takzvaných ritů. Třeba řeckokatoličtí či arménsko-katoličtí duchovní se běžně žení. My, kteří geograficky žijeme v oblasti římskokatolického ritu, historicky respektujeme celibát. Píši „historicky“, protože nejde o biblický příkaz a v prvních stádiích křesťanství měli i kněží západní části církve manželky. Teprve další vývoj uzákonil celibát. Snažíme se žít stylem Ježíše Krista, který byl vlastně celibátníkem. Jedná se o takovou formu jeho následování. I o svědectví o budoucích hodnotách za hranicí smrti. Ale protože se jedná „pouze“ o nařízení západního (tedy římského) církevního práva, a i když to není tak úplně jednoduché, možná jednou skutečně půjde o dobrovolné rozhodnutí. Nebo také ne. Kdoví. Charisma, posvátno, tělesná stránka a zamilování se kněze provokuje nemálo autorů knih a filmů. Věrnost poslání i přesto nebo právě proto právem očekává většina lidí naší sekularizované a ateistické společnosti, byť někdy jedním dechem dodávají, že kněz je také jenom člověk.
Ať tak či onak, láska mezi lidmi je moc hezká skutečnost. Nezbývá než vám, milí čtenáři, popřát, abyste byli pospolu šťastní! A nám pedagogům a kněžím, aby nás někteří spoluobčané sem a tam neházeli s despektem či dokonce odporem do stejného pytle. Hezký čas každému z vás!
