Článek
Doktrinální deklarace Fiducia supplicans (Prosba o důvěru) Dikasteria pro nauku víry, jejímž úkolem je chránit katolickou církev proti herezi a dohlížet na dodržování katolické doktríny ve věcech víry a mravů, otevírá možnost požehnání pro „neregulérní“ páry. Rozumějme: totiž umožnění žehnat párům, které podle církevního (kanonického) práva nejsou spojeny svátostí manželství, včetně párů stejnopohlavních. Svým podpisem ji schválil papež František.
Je pravda, že Ježíš – původce církve - byl revoluční. Měl odvahu naprosto zničit zažitý židovský vzorec o ženách. Pro židovský svět bylo skutečným pohoršením a ostudou, že ženy putují s Ježíšem. V židovském světě neměla totiž žena význam v oblasti nábožensko-právní ani v oblasti politicko-sociální. Nebylo jí například dovoleno veřejně číst z Tóry (TgMeg 4,11). Podle židovského historika Josefa Flavia zastávala žena v každé oblasti života menší význam než muž, a proto jej musela poslouchat (Contra Apionem 2,24). V židovské tradici objevíme i výčet úkolů, které měla žena vykonávat pro svého muže. Ježíš však převrací toto zažité židovské chápání a uznává ženy jako rovnocenné. Věnuje jim pozornost a obrací se na ně svými slovy. Další revoluční očekávání mají svůj strop - v žádné faktografii té doby a již vůbec ne na stránkách Bible nenalezneme žádné záznamy o zamilování se Ježíše do Marie Magdalské.
Papežové dvou tisíciletí byli většinově strážci konzervativních hodnot, konec druhého tisíciletí s progresivními papeži přinesl pak přelomový Druhý vatikánský koncil s jeho vsakováním se do tradičního paradigmatu katolického smýšlení. Přesto slavný italský tvůrce Paolo Sorrentino ve svém v oscarovém snímku Mladý papež na takovou otevřenost vůči veřejnosti reaguje rozpačitě a klade do úst fiktivní postavy Pia XIII. příkrá slova: „Poslední desetiletí byla ztracená. Papežové běhali po náměstích, objímali se s věřícími a oblbovali masy. Sympatie získávali, ale víru zničili, protože ji rozdávali jako fastfoodový pokrm, pro nějž není třeba trpělivosti, nasazení ani lásky. Moderní uvolněnost si přeje měnit hříchy v práva a katolická církev jde modernímu člověku naproti, když na sebevětší hřích ihned nabízí odpuštění. Bůh však kašle na vlažnost. Chce vidět zapálení, vášeň, lásku. Venku se všichni musejí naučit, že nalezení Boha nese utrpení a oběť.“
Takový papež Jan Pavel II. byl nepochybně konzervativní. V dobrém slova smyslu. Byl ovšem svým způsobem také dost odvážný a revoluční, když v 34. článku dokumentu Familiaris consortio (Společenství rodiny) připouští princip graduality. Podle něj ne všichni lidé jsou morálně či fyzicky schopni dostát požadavkům božích přikázání, i když tato přikázání platí pro všechny lidi stejnou měrou. Člověk ve svém životě stupňovitě dospívá (graduje) a měl by dospívat k plnému naplnění mravního řádu. A proto manželům, kteří v sexuálním styku nechtějí počít děti, ponechává jistý prostor, aby k morálnímu růstu. Jedná se o žitou skutečnost, že věřící manželé prakticky používají přerušované soulože, kondomu, pesaru a podobně s tím, že se z toho následně zpovídají a doufají, že budou v budoucnu schopni něčeho nábožensky dostatečnějšího. Církev to neschvaluje ani netoleruje, natož doporučuje, pokládá to ale za jisté přípustné zlo, k jehož překonání se manželům může dopřát určitého času. Ano, pro nevěřící trochu blázinec.
Jak má ale katolická církev naložit s fenoménem posledních desetiletí, kdy i mnozí duchovní se snaží být empatičtí vůči lidem, kteří jsou odlišné orientace a tu si nevybrali. Na jedné straně jsou všeobecná pevná pravidla forem soužití, na druhé straně je třeba citlivě reagovat na osobní příběhy lidí, kteří mají svá trápení a touží po pomoci „shůry“. Jako kněží žehnáme každému, kdo o to prosí, žehnáme skupinám, jednotlivcům, rodinám, manželům, i oněm manželům bránícím se početí jakož i partnerům žijícím „na hromádce“. A podle papeže Františka máme žehnat i stejnopohlavním dvojicím. A to z důvodu, který uvedl v rozhovoru s Fabiem Faziem v talk-show Che tempo che fa (Jaké je počasí) ze 14. ledna tohoto roku na televizním kanálu stanice Nove: „Lidé musí vstoupit do dialogu s požehnáním a vidět cestu, kterou Bůh nabízí“. Sdělujete tím široké veřejnosti, že požehnání ukazuje další směr. I neregulérním párům. Samotný diskutovaný dokument Fiducia supplicans vysvětluje, že každý člověk v každém stavu potřebuje žádat o pomoc – tedy náboženským pojmoslovím prosit o boží požehnání. Není bez zajímavosti, že ve svém 21. článku je to spojováno s prosbou o lepší život. Nepochybně si to neregulérní páry mohou vyložit ve smyslu: prosíme, abychom měli sílu se polepšit a změnit svůj život k lepšímu. U párů heterosexuálních uzavřít řádný manželský svazek, u těch stejnopohlavních opustit dosavadní formu soužití, což může být pro některé stran tohoto dokumentu nakonec zklamáním. A když se v 27. článku tamtéž vyjadřuje naděje, že se tito lidé nakonec „otevřou dobru“, může být nepochybně vyloženo jako podnět ke změně formy soužití. Podobně jako vztah Ježíše k ženám či shovívavost Jana Pavla II. k náboženskému zrání manželů má i toto diskutované žehnání svůj limit – pro biblické interpretace stejnopohlavních spojení již katolická církev dále nepůjde.
Milí čtenáři, věřte však, že i když se vám to nezdá, je to revoluční dokument. Katolická církev nebyla k těmto věcem nikdy tak otevřená jako nyní a snad také pro svoje tradiční pojetí u vás nalezne i pochopení. A kéž nás závěrem povzbudí opět slova papeže Františka z citovaného rozhovoru pro televizi Nove: „Boha je možné žádat o všechno. A v tom si myslím, že se někdy opravdu ostýcháme.“ Neostýchejme se!
