Článek
Konflikty mezi námi lidmi bývají častou realitou. Přirozeně rovněž mezi etniky. Minimálně o tom prvním víme každý své. Ale dá se jim čelit? Každá rada dobrá. Možná i od starých mistrů duchovního života, kteří proti různým problémům a nectnostem učili cestě zvané „agere contra“ čili „konat opak“. Aplikovatelné je to i pro naše spory – namísto svárů hledat společný jazyk.
Touto cestou se vydala také někdejší slavná zpěvačka a tanečnice - americká černoška Josephine Bakerová. Svět ji znal ve světle reflektorů na jevištích velkoměst, ale málokdo věděl o jejím osobním životě. Nemohla mít sama děti, a tak začala adoptovat sirotky po rodičích, kteří zahynuli ve válce. Měla velkou myšlenku: chtěla učit děti všech ras snášenlivosti, úctě a lásce. Proto adoptovala postupně dvanáct dětí různých ras a národů. V jejím domě ve Francii si spolu hráli malý černoušek s Korejcem, Indián s Arabem a Židem. Nejmladší byl Francouz. Našla jej jako novorozeně na Hod Boží vánoční ráno v popelnici před svým domem.
S dětmi tak různých národností a povah to neměla lehké. Obtížné rovněž bylo, když měla vyjít jen s honoráři z koncertů. Byla i s dětmi vyhozena z domu, protože neměla na činži. Onemocněla a nemohla zpívat. Ale dobří lidé pomohli. Stará dáma jí dala k dispozici svou velkou vilu. Papež Pavel VI. přispěl penězi. Ač nemocná, hrála a zpívala zpěvačka ještě dva dny před smrtí velký koncert.
Podařilo se jí vybudovat pěkné společenství různých etnik pod jednou střechou, jakoby nádherný „dům z odlišných kamenů“. Jinakosti navzdory. Svět dětí je čistší, nezkažený. Právě proto jsou děti vůči nemoci nesnášenlivosti imunní. Máme se od nich čemu přiučit i my dospělí. Nezměníme celý svět, avšak kousek světa kolem nás přece jen. Snad obstojíme!
