Článek
Vychloubání se počítá se zvědavostí druhých. Ovšem se zvědavým člověkem je těžké soužití! Filozof Lucius Apuleius ve svém románu Zlatý osel líčí neuvěřitelné příhody zámožného mladíka Lucia, kterého zvědavost proměnila v osla. Jsou-li k nám lidé zvědaví, není nám to příjemné. Když jsme zvědaví my k nim, raději by nás nepotkali. Zvědavost druhých nikomu neimponuje. Ztěžka se například odpovídá na otázky typu: „Že ty ses nám nějak spravila, ne?“ či „Proč jste se rozešli, není to škoda?“
A tak nakonec na duši zranění lidé neurvale a stále dokola manifestují to lepší na sobě, když už je někdo dehonestoval. Ať to vidí ti neustálí kritici! Ztrátě soukromí jdou naproti. Na sociální sítě fotí snad všechno: načančané jídlo, nové šaty, super auťáky, dámské odhalené poprsí, když někdo o půl kila zhubne do plavek nebo se mu na bicáku zvětší žilka. Ukazuje se, demonstruje, lacino prodává. Nakonec i láska a objetí těch, kdo patří jen sobě navzájem a nikomu jinému (jinak si patrně spletli formu vztahu). Vždyť některé dary života patří pouze nejbližším a pro nás jedinečným.
Proč neustále tolik pozornosti? Co chybí a co přebývá? Respektovat soukromí druhých i sebeprezentace mají hlubší význam. Odstup je bratrem zdravého rozumu. Rozhodně se vyplatí: aby se vztahy nezbořily. Stát při sobě neznamená totéž co těsně vedle sebe, neboť pilíře chrámu stojí odděleně a dub neroste ve stínu cypřiše ani cypřiš ve stínu dubu.
Člověk je osobní tajemství. Zdá se, že než Sigmund Freud se svou naukou o vědomí, podvědomí a nevědomí to lépe vyjádřila svatá Terezie z Avily v knize Hrad v nitru. Vědomí jsou prý jen dveře do hradu o tisících místnostech. A tak bychom si nakonec ohledně zvědavosti mohli vystačit sami sebou. Práce s místnostmi máme dost a české přísloví „Ať si každý zamete před svým prahem!“ by sedlo nejen oslu Luciovi.
