Článek
Vtíravé sebevražedné myšlenky bývají u mnohých pacientů spojenou nádobou zoufalosti nad výraznými změnami a omezeními po centrální mozkové mrtvici. Když jsem se dostal s první a poté s druhou příhodou z iktové jednotky intenzivní péče na standardní oddělení neurologické kliniky jedné z fakultních nemocnic, nebylo tam věčně k nadechnutí, scházel nám čerstvý vzduch. Bylo nám to divné a nepříjemné – taková super nová budova špičkového pracoviště, a okna nešla otevřít! Nebylo to možné, poněvadž v nich chyběly kličky. Bylo nám argumentováno, že to prostě nejde, protože z oken pátého patra někteří postižení zmíněnou chorobou skákali dolů, aby ukončili svůj život. Dá se tomu nějak porozumět, ne se s tím srovnat v případě jejich nejbližších příbuzných. Do konce života ne…
Jako se jedni nedají odsoudit, tak se druzí musí obdivovat. Sedíce v čekárně před neurologickými ordinacemi, byste smekli, kdyby bylo čím a nebylo to v tu chvíli nepatřičné a neefektivní, před lidmi, kteří před vámi defilují v rámci ambulantních kontrol. Děláte, že nevidíte, ale doslova hledíte na pacienty, kteří se k nim dostavují se spadlou rukou, za sebou po podlaze táhnoucí nohou, pokřiveným obličejem. Jdou vpřed s jistou rozhodností a statečností. A potom: ten jejich doprovod! Jsou to četní starší rodiče trpělivě před sebou tlačí invalidní vozík svých dospělých dětí. Bere vám to dech a bolí u srdce. A fandíte jim (jako snad jste nefandili nikdy v životě předtím) – aby vše zvládli, aby měli pořád dost sil, aby potkávali hodné lidi - anděly, kteří by je chránili a jim pomáhali.
Jsou i ti, kdo jsou na tom přece jenom lépe. Měli štěstí (dá-li se tak o tom takto vyjadřovat), neboť největší roli při zasažení mrtvicí hrála rychlost pomoci, a té se jim dostalo. Šlo o to, že je v takovém stavu někdo našel, a také o to, jak spěšně zavolal rychlou záchrannou službu. Ta je dopravila do specializovaných center, která pacientům poskytla pomoc v co nejkratším možném čase a kde úzká spolupráce neurologů, neurochirurgů, rehabilitačních pracovníků a dalších odborností vedla k jedinému cíli – vrátit pacienta zpátky do života s minimálními následky.
Také vaše pomoc bude v budoucnu neocenitelná, jelikož drtivá většina mrtvicí zasažených osob nerozpozná příznaky a zavčas nevyhledá lékařskou pomoc. Rozhoduje každá minuta, jak bylo shora již naznačeno, a nejčastějšími známkami jsou v těchto případech problémy s pohybem a jeho koordinací, ochrnutí či necitlivost (typicky povadlé koutky), problémy s řečí (jako drmolení a mluvení z cesty), rozmazané či dvojité vidění a silná bolest hlavy doprovázená zvracením.
Já měl štěstí na pohotovost nejbližších kolem sebe i na dobré neurologické pracoviště. Učil jsem se znovu mluvit jako malé dítě, chodit, držet balanc, hýbat s levou rukou. Jistá nelehká omezení mně žel zůstala, a to pro špatné spojení postiženého mozku s různými orgány. Ale jsem rád, že mohu fungovat a také vás z celého srdce i s vážností problému povzbudit (mimo jiné ty z vás, kdo vykonáváte takzvané pomáhající profese), že musíte adekvátně myslet i na sebe, že zdravý odstup od klientů jakož i čas na relax a příjemné věci jsou legitimní. Abyste mohli dávat, musí být z čeho – musíte čerpat. Paradoxně i toto patří k lásce k bližnímu, když správně myslíte na sebe, nastavení člověka to předpokládá a počítá s tím. Nadto pro jiné, kdo se honí za ziskem, je podle tibetského Dalajlámy užitečné mít na paměti, že „obětují-li zdraví, aby vydělali peníze, zpravidla potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví. Pokud se znepokojují budoucností tak, že si neužívají přítomnosti, a žijí stylem, jako by nikdy neměli zemřít, zemřou bez toho, aby předtím opravdově žili“. Ano, oscilujeme často na hraně „žití a nežití“ a hodnoty se nám tříbí. Spolu se starořeckým Hérakleitem přiznáváme, že „díky nemoci známe hodnotu zdraví, díky zlu hodnotu dobra, díky hladu sytost, díky únavě odpočinek“.
Lidé si nejen na Nový rok přejí „hlavně to zdraví!“ A v prožívaném osobním nedostatku zdraví pociťujeme pak ještě více, jak je to důležité. Jen snad vnímáme, že jsou i další důležité a větší hodnoty, jakými jsou láska, hezké vztahy, rodinné štěstí nebo nemoci navzdory se dokonce darovat druhým. Velký barokní skladatel Georg Friedrich Händel, který si rovněž prošel cévní mozkovou příhodou, se stal velkou inspirací. Dvacet dva let před jeho smrtí (v roce 1737) doslova srazil na zem záchvat mrtvice tohoto tělnatého, cholerického a věřiteli pronásledovaného skladatele z Londýna. Uzdravení se zdálo vyloučené. Dovezli ho do horkých koupelí v německých Cáchách, kde denně trávil devět hodin v horké lázni, třikrát více, než mu lékaři dovolovali. V poslední den svého pobytu v Cáchách se vydal (on, který nikdy nebyl zvláště zbožný) do kostela, posadil se k varhanám a hrál. „Vrátil jsem se z říše Hádovy,“ řekl pak svému lékaři, když opět dorazil do Londýna. Jednoho dne mu doručili dopis básníka Jennense, který už dříve napsal text k Händelovým oratoriím Saul a Izrael v Egyptě. Básník v něm skladateli nabízel text oratoria s titulem The Messiah (Mesiáš). V Händelovi se zvedla mocná vlna inspirace a za tři týdny usilovné práce dnem i nocí dokončil své největší dílo, ke kterému nakonec připojil slavnostní Amen. V Dublinu byl Mesiáš uveden poprvé právě pět let po autorově zhroucení. Stefan Zweig o tom píše: „A když se schylovalo k závěrečnému Amen, otevřel nevědomky ústa a zpíval se sborem, zpíval tak, jako nikdy předtím ve svém životě. Záhy na to, sotva sál propukl v bouřlivé ovace, odplížil se tiše stranou. Nechtěl stát čelem lidem, kteří ho oslavovali. V ústraní samoty toužil děkovat Bohu. Händelovi v tom okamžiku zbývalo ještě sedmnáct let života. Jeho fyzických sil ubývalo. Časem oslepl, ovšem jeho tvůrčí činnost neochabla. Osm dní před svou smrtí vyslechl v londýnské Covent Garden svého Mesiáše naposledy. Dirigoval tenkrát sám, již s vyhaslýma očima. Výrazně se mu přitížilo a odešel na věčnost. Zemřel tak člověk, který složil zřejmě nejvelkolepější velikonoční Aleluja celé hudební historie. Nejen Händel učí „mít hlavu vzhůru“, i když je to někdy tak těžké. Děje se spousta krásných věcí. A důležité je naučit se děkovat i za zdánlivé maličkosti, jelikož ten, kdo se tomu naučil, si je vědomý, kolik darů v životě má a kolik jich ještě zbývá. Potom už mizí potřeba tolik žehrat na kdeco a uvědomuje si větší hodnoty.
Milí čtenáři, přeji každému z vás, abyste nikdy do žádné nemocnice (s kličkami od oken nebo bez nich) a vůbec k lékařům nemuseli! Ovšem znáte to, život vypadá podobně, jak to kdysi popsal Dave Logan: „Představte si život jako hru, kde dvacet čtyři hodin denně žonglujete s pěti míčky - práce, rodina, zdraví, přátelé a smysl života - a snažíte se je udržet ve vzduchu.“ Právě proto: hodně sil a umění odstupu! A jedno poděkování ještě je zde na místě: díky mnohým lékařům v našem životě, kteří nám pomáhají a nad „literu standardního servisu“ jsou laskaví, vstřícní a trpěliví!
