Článek
V české filmové komedii z roku 1957 s příznačným názvem „Páté kolo u vozu“ se diváci mohou přesvědčit o tom, že i ono zbytečné kolo dokáže občas pořádně rozhýbat zdánlivě spořádanou rodinu a v pravý čas a na pravém místě zasáhnout a zabránit neštěstí. Ačkoli emancipovaná redaktorka jednoho časopisu hlásá, aby se hlavně prarodiče nenechávali zneužívat svými dospělými dětmi, bez zábran nechává svoji matku, dosud čipernou důchodkyni, pracovat v její domácnosti jako pomocnici pro všechno. A to aniž by se dočkala jakéhokoli uznání. Babička se však poučí z jednoho článku, který napsala právě její dcera - a vzbouří se.
Tvrdili-li naši předkové, že oko je okno do duše, u starých lidí to platí dvojnásob. Jelikož už nemají tolik sil a energie k skrývání emocí, lze z jejich zakalených očí vyčíst kdeco: strach z přebytečnosti, úzkost z nemoci či existenční nejistoty, ale také radost a vděk, když se cítí být přijímáni a milováni.
Sami staří lidé nám vzkazují, že jsou vděční, když máme pochopení pro jejich pomalou chůzi či špatný sluch. Když jim nabídneme rámě a mluvíme s nimi pomalu a zřetelně. Když na ně nekřičíme, že jsou staří popletové, zapomenou-li něco nebo ztratí. A když jim dáváme najevo, že jsme je neodepsali ze svého rodinného společenství a ulehčujeme jim dny, které jim ještě zbývají.
Nápis z kapucínské hrobky v Brně je v tomto aktuální i pro nás: „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.“ Pro děti je to jedinečný návod, jak jednat s naší generací. Papež František ve svém poselství ke III. Světovému dni prarodičů a seniorů tak jistě dobře ví, kam a proč míří, když v něm povzbuzuje: „Jděte navštívit své prarodiče, navštivte osamělého, staršího člověka!“ Jednou, až vnoučata zestárnou, budou toužit po tomtéž.
