Článek
Mrzí-li vás, že přibývá agresivity za volantem, na sociálních sítích i v poslanecké sněmovně, že vám někdo ťuknul na parkovišti u supermarketu auto a ujel bez zanechání kontaktu za stěračem k domluvě na vyrovnání se, že opět kdosi před vaším domem neuklidil exkrement po svém psovi a že další politici, kteří se vám zprvu zdáli tak důvěryhodní, si přikradli z vašich zaplacených daní, je to jistě svým způsobem dobře. Není vám totiž jedno, kam společnost v naší zemi směřuje. A snad si i říkáte, že by konečně měl přijít někdo takový, kdo by v národě udělal konečně pořádek. Zdá se však, že na takovou silnou a charakterní osobnost nemáme štěstí. Ale co když dlouhodobá zdánlivě bezútěšná situace nenese v sobě důležité poselství: zachránce seshora nepřijde, bude třeba zabrat zespodu! V tom případě pak hodně záleží na výchově v rodinách a formaci ve školách.
Učit před pár lety a dnes znamená velký rozdíl. V čem? Podobně jako generace před nimi mají i ty dnešní svůj specifický styl, mezi něž se řadí hudba, tanec, oblečení, úprava těla a tak dále. Jejich styl v doplňcích se dá vyjádřit řadou „laptop, android, sluchátka“. Styl chůze a postoj těla je podřízen „listování si mobilem“ snad všude – v učebnách škol, na ulici, v metru i tramvaji, na toaletě, ve sprše i v kostele. Tak trochu se tím mohou jevit přihrbeně jakoby s návratem k evoluční hranici člověka vzpřímeného. Ovšem v tom pro nás pedagogy netkví natolik zmiňovaný rozdíl. Ten spočívá v hodnotové preferenci. V tom je před námi velký formační úkol - posun od toho „mít“ (luxus, úspěch a slávu) k tomu „být“ (opravdovým člověkem). V tomto nás například může inspirovat i Lionel Messi, který čerstvě získal poosmé Zlatý míč a který překvapivě sděluje: „Mám větší obavy z toho, jestli jsem dobrý člověk, než z toho, zda jsem nejlepším fotbalovým hráčem na světě. Když toto všechno skončí, co jiného ti zbývá?“
Ve školní agendě je důležitý nejen poznávací cíl, ale i výchovný. Ne každému se to jeví jako podstatné. Hlavní jsou prý informace, něčeho dosáhnout a umět vydělat. Možná dáte často za pravdu americkému spisovateli Robertu Fulghumovi, který to vidí rovněž jinak a tvrdí, že všechno, co opravdu potřebujete znát, jste se naučili v mateřské školce: úhrnem hezky se chovat k sobě i druhým okolo. Určitě se mine účelem vytoužený zdárný výstup na vrchol akademického vědění, když se člověk neumí dělit, bije se nebo neumí po sobě splachovat (abychom tak pokračovali v linii citovaného autora). Lidé, kteří vytunelovali podniky, umí po telefonu obírat seniory o jejich celoživotní úspory či šíří nenávistné falešné zprávy, nepochybně nejsou hloupí a nevzdělaní, ale nenaučili se slušnosti už v samotném základu a nejsou moudří. Proč ne, když mají takříkajíc za ušima? Mezi moudrostí a inteligencí je totiž veliký rozdíl – ta první vlastnost má morální povahu, je to ctnost. Inteligence je skutečně málo.
Rodiče se ve dveřích základní školy loučívají s dětmi slovy: „Ať si to užiješ!“ Někdy si to užívají tak, až učitelům oči přecházejí. Velký pedagog Jan Amos Komenský ve své strategii „škola hrou“ předpokládal, že děti potřebují kreativní přístup, a nelze proti tomu nic namítat. Ale ani ve snu by jej nenapadlo, že se mnoha dětem už ani hrát nebude chtít. Ptám se žáčka: „Proč si nevybarvuješ?“ Dostal jsem v odpověď, že jej to nebaví. Když dětem pak argumentuji tím, že spousta dětí na planetě by ráda chodila do školy a vybarvovala si, ale musí tvrdě pracovat, žádný velký výchovný efekt se nekoná. Jejich paní učitelka třídní mi k tomu sdělila, že to má co do zkušenosti s tímto naprosto stejně. Je těžké děti zaujmout, neposadíme-li je v rámci informatiky k počítačům. Tam jsou plně saturovány. Nejhorší je, že to všechno většině rodičů nemůžete ani říct – hned se staví na zadní, berou to jako útok na jejich domnělou nejlepší výchovu. Kolegyně učitelka připojila k měsíční zprávě určené rodičům následující poznámku: „Slibte mi, že nebudete věřit všemu, co vaše děti povídají o škole a o mně, a já vám slibuji, že nebudu věřit všemu, co vypravují o vás!“ Je vždy otázkou času, kdy nakonec matky a otcové udělají podobnou zkušenost sami. Přihlásí třeba své děti na fotbalové tréningy, koupí super nové kopačky, a ony za dva týdny je už nechtějí navštěvovat. Přijde tedy na řadu florbal a nová luxusní florbalová hokejka, pak hra na kytaru a nová parádní kytara a pak…stále stejný scénář. Kdyby jim možná rodiče řekli, aby to v započatém kroužku aspoň půl roku vydržely, když už se tam přihlásily, byly připravenější na život. Takhle budou mít život náročnější. Přijdou první těžkosti, a utečou od nich k dalším, dalším a zase dalším metám. Škoda!
Promiňte, rozmazlené děti a nesoudní rodiče, kteří vidí jen práva, ne však povinnosti, mi berou hodně energie. Věřím, že kolegové z pedagogických řad to mají podobně. Je to paradoxní, ale dokonce se cítím bezpečněji ve službě ve věznici než ve školní výuce. Tam stačí málo, a člověk se před intrikami rodičů neschová. Naděje v tomto případě určitě nekončí – je stále pořád mnoho vynikajících dětí a rodičů. Ke všemu my pedagogové víme, že i když některé děti máme za odměnu a některé za trest, je třeba mít rádi všechny. Láska posouvá každého dále, snad ty problematičtější ještě více. Při výuce na základní škole, gymnáziu i univerzitě se mi často vtíral pocit, že výuka je „systematické házení hrachu na zeď“. Nebojte, vím, že v žácích a studentech může něco důležitého přesto zůstat – vědění, že je měl někdo rád.
Milí čtenáři, je správně přát dobré učitele dětem. Učitelům pak rodiče se zdravým rozumem. Společnými silami jsme schopni ve společnosti něco změnit, věřme tomu. A nemějte obav – živé nás nedostanou!
