Článek
Stalo se před léty. Ještě na vysoké škole. Kamarád pobíhal po koleji a zoufale pátral po studentském dárku k jeho třicetinám. I pivo je Boží dar. „Starý pardál“ tak objevoval jednu lahev zlatavého moku za druhou stejně, jako mu přibývaly roky jeho života. Byli jsme veselá společnost a kulatin parťáka si bylo třeba pořádně všimnout. Ostatně, podobné „kulišárny“ jsme dělali moc rádi. Byly totiž našim ujištěním: „Jsme rádi, že jsi! A že jsi s námi!“. I oslava narozenin našich nejbližších je „všimným“ a projevem lásky. Často s úsilím o důvtip, originalitu a se spoustou vynaloženého času. A právě takové dárky mají největší hodnotu. I bez nadité peněženky, zato od srdce a s nápadem. Jak to čteme i v Exupéryho Malém princi: „A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá“.
Víme-li, co se skrývá za symboly a historií nejkrásnějších svátků v roce, můžeme je prožívat ještě intenzivněji a cítit se obdarováni. A pohlédneme-li na své kořeny, pochopíme lépe sebe – v tuzemsku i v dalekém zahraničí. Když má Ježíš narozky, slaví je lidé nejen v metropolích, ale také v těch nejzapadlejších koutech světa. Je to megaoslava bez VIP hostů a vyvolených, je pro všechny. Význam jeho života se totiž bytostně dotýká miliard lidí na celé planetě. Jakkoli pro odlišné tradice, zvyky i představy nemá Ježíše úplně každý za svého Zachránce. Jinde si vytvořili Santa Clause (vlastně z dějin holandských námořníků v New Yorku „převlečeného“ svatého biskupa Mikuláše) nebo Noela či děda Mráze. Holt jiný kraj, jiný mrav. Přesto k naší vděčnosti za dar života a pochopení hlubokého významu rodiny stačí pouhý pohled do betlémské scenérie. Kde jsou už po tisíciletí rodina a láska pohromadě.
Malý Toník na začátku roku napsal: „Milý Ježíši, přeji ti trochu opožděně všechno nejlepší k narozeninám! Píšu ti totiž 17. ledna. Doufám, že jsi měl hezký narozeniny a že jsi dostal taky tolik dárků, kolik jsi rozdal. Tobě už musí být přes dva tisíce let. Páni, to je doba!“ Neberme Toníkovi iluze, že se Vánoce jako narozeniny Ježíše Krista slaví až tak dlouho. Beztak si jednou sám přečte, že nejstarší záznam lze nalézt „až“ ve Filokalově Chronografu z roku 354, kde je hned na dvou místech zmíněn 25. prosinec jako den narození Ježíše Krista. A k tomu se dozví, že podle židovského počítání se z části slaví už v předvečer, tedy 24. prosince. A že Římané uctívali tento den jako svátek „Solis invicti“, tedy jako slunce nepřemoženého a připomínku slunovratu. Že křesťané jejich pojmenování přirozeně přeměnili na svátek „Natalis invicti“. Narození nepřemoženého. Později Toník možná sáhne i po knize knih. V Bibli je totiž Ježíš světlem spravedlnosti. Nebo světlem světa.
Samotná oslava Vánoc se nese ve znamení rituálů. Podobně jako u narozenin, ale přeci jen jinak. Kde nemizí staré tradice, tam se v umyvadle plaví lodičky z ořechových skořápek, krájí jablko, do vody vlévá olovo a pod talíř vkládají šupiny. Vánoce bez hřejivého světla svíce zná jen málokdo. Zažili se ale i modernější novinky: svobodná děvčata hází botou a lidé se líbají pod jmelím. Rituály totiž milujeme. A právě o Vánocích tak vyjadřujeme naše nejdůležitější pohnutky. Zato s dárky se to časem zvrtlo. Připravili jsme se o vnitřní svobodu a obáváme se zklamání nejbližších pod stromečkem. Aby ty naše Vánoce nebyly chudé. Aby byly „in“. I za cenu půjčky! A přitom stačí tak málo. Jen vzájemný slib, že letos najdeme pod stromečkem jen maličkosti, zato „od srdce“. Že stačí upéct o polovinu méně cukroví. Které už za pár dní nemůžeme pro všechny ty dobroty ani vidět. Že je příliš pozdě? Není! Zkusme to letos jinak: bez kilogramů řízků a salátu, v klidu a bez stresu. Ale s časem pro druhé.
Ke každým narozeninám patří také přání. A slib. Ježíškovi obzvlášť. Ať tě mají lidé stále rádi! A nám všem ať vydrží porozumění a společné chvíle nejen o Vánocích.
Krásné Vánoce, milí čtenáři!
