Článek
Pevné místo v kalendáři
Po časech totalitní temnoty, kdy byly Velikonoce vydávány jen za oslavu jara a delšího víkendu s výpraskem za vajíčko, se teprve nedávno dočkaly ocenění i v kalendáři. Politici rehabilitovali den Velkého pátku. Jak se sluší na zemi s kořeny křesťanské kultury, řecké filosofie a římského práva. Spolu s Bílou sobotou a Velikonoční nedělí Zmrtvýchvstání Páně jsou tak konečně kompletní.
V myslích lidí ale zůstávají i tak nepochopené a tím nedoceněné. Doposud pro někoho znamenají pouhé dny, kdy nemusí chodit do práce, pro druhého lidové veselí, příležitost k setkávání a hodování. Ono veselí je taková třešnička na dortu, kterého se například ani křesťané nevyvarují. To jistě nevadí. Je to součást života, i toho náboženského, je hezká a příjemná, byť až druhořadá. Je ale škoda, když člověk nezná a nevnímá podstatu toho, co slaví, podobně jako kdyby slavil narozeniny a nevěděl, k čemu ta oslava vlastně je.
Zábava a výzdoba k Velikonocům může patřit, všechno však má být přiměřené, aby konzum nezastřel pravou podstatu svátků. Velikonoce ve svém hlubokém významu jistě znamenají mnohem více, jedná-li se o největší křesťanské svátky v roce. Pro ně jsou to svátky připomínající události, skrze něž Ježíš zachránil každého člověka.
Naděje, bez níž se nedá jít dále
Mýtus o bájném ptáku Fénixovi, který obnovený a živý povstal ze svého popela, po staletí v sobě nesl zrození otázky o skutečnostech mezi nebem a zemí. Co jen to vlastně člověk hledá za onou touhou po elixíru nesmrtelnosti?
O přemítaném přemožení smrti a znovuzrození coby morální obrodě píše kupříkladu Tolstoj ve svém románu Vzkříšení. Jistě, má sice vždy dalekosáhlé důsledky a je svým způsobem znovunarozením, ale k odpovědi to nepostačí. To třeba Goetheho Faust se obrátil k dobru a Bohu, když zaslechl zvuk velikonočního vyzvánění chrámových zvonů. Byly pro něho poselstvím vítězství nad temnotou a zlem a do krajiny jako by nesly zvuk naděje. Zdá se, že přihořívá, je to již příhodnější odpověď.
Co třeba lidé, kteří jsou spjati s přírodou? Snad podvědomě tuší odpověď v rozpuku života. Rozmach nového vegetativního času po období ustrnulosti jim sděluje poučení: naděje pro člověka nekončí, vše pracuje k proměně a svobodě. A o Velikonocích se zvěstuje právě proměna – ze smrtelné oběti v nový život.
Poznali jste možná tu radost, když vás někdo zachránil z velké svízele či trápení či vás osvobodil od toho, co bere svobodu a spoutává. Anebo když vás někdo uzdravil z těžké nemoci nebo jste cítili, že jste byli přijati a milováni nezávisle na vašich kvalitách a zásluhách. Velikonoční radost pak takové pocity obsahuje, přesahuje je a je jakoby trvalá. Vyjadřuje, že hrob není konečnou stanicí života, že pouta, která brání našemu životu, se rozvazují.
Jaro, židovství i křesťanství jsou s Velikonocemi provázány
To, že jsou Velikonoce hlavním křesťanským svátkem (jen k vysvětlení: ne Vánoce, v nich si připomínáme narození Zachránce, avšak o Velikonocích již to, že nás zachránil), neaspiruje ani v nejmenším k vyvrácení toho, že svým původem se jedná o svátky jara. Před asi tak tři a půl tisíci lety daly kananejskému svátku jara zcela nový význam události židovského národa. Pro Židy se staly svátkem Paschy: připomínkou a oslavou toho, jak je Bůh Hospodin právě na jaře vyvedl z egyptského otroctví. A před dvěma tisíci lety pak Velikonoce dostaly současný význam Kristovou smrtí a zmrtvýchvstáním, které se rovněž přihodily na jaře.
Každoroční připomínka jako ritualizovaný příběh
K pozemskému příběhu každého člověka patří rituály, které jej provází osobním a společenským životem. Důležité věci si povětšinou nepamatujete tím, že jste si je nastudovali z učebnic nebo internetových encyklopedií, ale že jejich připomínku každoroční oslavou znovu a znovu prožíváte. Tím podstatným, co si křesťané během roku připomínají (a s nimi vzdáleně a chtě nechtě téměř celá společnost, protože je provázána s křesťanskými svátky) je takzvaný Svatý týden. A to se všemi dny, které připomínají osudný týden Ježíše Krista v Jeruzalémě. Tak se můžeme setkat s pojmenováními uvedenými níže.
SVATÝ TÝDEN
Jedná se o dny od Květné neděle do neděle Zmrtvýchvstání Páně, které jsou obecně věnovány památce Ježíšova utrpení a vzkříšení a jsou nazvány jako Svatý týden.
KVĚTNÁ NEBO TÉŽ PAŠIJOVÁ NEDĚLE
Křesťané si v ten den připomínají slavný vjezd Krista do Jeruzaléma na židovské velikonoční svátky. Tenkrát mu mával lid ratolestmi. Proto se v úvodu obřadů mimo chrám světí ratolesti (jívové větvičky nebo někde palmové větve) a poté se pokračuje průvodem do chrámu na připomínku Ježíšovy cesty na oslátku (takto symbolicky vjížděli králové starověku). Při mši svaté se čtou nebo zpívají pašije – tedy část evangelií pojednávající o utrpení Páně.
ZELENÝ ČTVRTEK
Dopoledne kněží se svým biskupem v katedrálách obnovují své kněžské sliby a biskup při slavnostní bohoslužbě žehná posvátné oleje, které se později používají během roku do dalších Velikonoc.
Večer se ve farnostech slaví mše svatá na památku Poslední večeře Páně. Obsahem večerní liturgie tohoto večera jsou dvě události: 1. Ježíšova večeře na rozloučenou, při níž ustanovuje tajemství Eucharistie (pro křesťany pokrm na cestě k věčnosti – takzvané svaté přijímání) a omývá apoštolům nohy, 2. Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí. Právě při Poslední večeři, jejíž slavné zpodobnění nám zanechal třeba slavný Leonrado da Vinci, se dle židovských zvyklostí pojídaly zelené rostliny. Odtud název dne i zvyk vaření do zelena zbarveného špenátu.
Při chvalozpěvu „Sláva na výsostech Bohu“ se mohou rozeznít zvony, jež utichnou až do téhož slavnostního zpěvu o velikonoční vigilii. Říká se lidově, že zvony odletěly do Říma. Po kázání následuje obřad umývání nohou na připomínku Kristova odkazu k vzájemné službě a po obřadu přijímání se odnáší Eucharistie na vyzdobené místo v kostele (zvané "Getsemanská zahrada"), kde se uloží. Alegoricky se v tom vidí Ježíšův odchod z večeřadla do Getseman. Na závěr po eucharistické slavnosti se podle prastarého zvyku z oltáře odnášejí plachty a kříž. Je to znázorněním toho, že této noci byl Ježíš zrazen, opuštěn od svých přátel a nakonec byl zajat.
VELKÝ PÁTEK
Tento pátek je pro křesťany opravdu „Velký“, neboť jej mají za den jedinečné záchrany lidstva Kristem. Tak obsahem velkopátečních obřadů je zpřítomnění Kristova utrpení a smrti. Podle prastaré tradice o tomto dni církev neslaví mši svatou, ale pouze obřad. Kněz je oblečen do roucha červené barvy a na počátku obřadů zdraví oltář hlubokou úklonou nebo se vrhne na tvář (úkon se nazývá prostrace) a chvíli se tiše modlí. Oltář je zbaven plachet, svící a kříže. Poté se čtou biblické úryvky, především pašije. Po nich následuje uctívání kříže - v den Kristovy smrti je to vyjádřením díků křesťanů za Ježíšovu oběť. Velký pátek je postním dnem závazně zachovávaným v celé církvi, a to postem od masa a celkově újmy v jídle. Je nepatrným projevem spoluúčasti na Kristově utrpení za naše hříchy.
BÍLÁ SOBOTA
Na Bílou sobotu trvá církev na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smrti a také o jeho sestoupení mezi mrtvé. V modlitbě a postu očekává vzkříšení. Bílá sobota je tzv. ne-liturgickým dnem, neboť se zásadně neslaví mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných a případně svátosti smíření. O tomto dni se kandidáti křtu (takzvaní katechumeni) intenzivně připravovali na křest. Nosili bílá roucha a bílou co názvu se tím stala i tato sobota.
VELIKONOČNÍ VIGILIE
Teprve během noci ze soboty na neděli se smí slavit liturgie vigilie, vždyť to slovo znamená noční bdění, které si velké události zaslouží. Nesmí tak začít před západem slunce a musí končit před východem slunce. Slavnost Velikonoční vigilie byla tedy od pradávna (a je na mnohých místech i dodnes) slavností ne večerní, nýbrž noční. Oslava Veliké noci vyjadřuje mnohými symboly a texty velikonoční „přechod“ (zmíněný pesach) ze zajetí utrpení, omezenosti a smrti do života svobody a plnosti. Tato oslava má přehledně členěnou strukturu:
- Oslava velikonočního světla: před chrámem je rozdělán oheň, který se žehná, a od něho se odpaluje velikonoční svíce (takzvaný paškál), která je symbolem vítězného Krista nad smrtí. Poté následuje velikonoční chvalozpěv (názvem Exultet). Ten je chválou na světlo, které dává Bůh svému lidu.
- Bohoslužba slova: v této části velikonoční oslavy věřící uvažují o podivuhodných skutcích, které Bůh od počátku činil. Čte se sedm starozákonních čtení a dvě novozákonní.
- Křestní obřady: zahrnují žehnání vody, obnovu křestních slibů již pokřtěných, křest nových věřících řečených katechumeni.
- Eucharistie: tedy obětní část mše svaté.
NEDĚLE ZMRTVÝCHVSTÁNÍ NEBOLI HOD BOŽÍ VELIKONOČNÍ
Kristus vstal z mrtvých za svítání „prvního dne v týdnu“ neboli „prvního dne po sobotě“ (sobota byla podle židovského kalendáře posledním dnem týdne). Svým zmrtvýchvstáním dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo. Proto se křesťané v tento den začali pravidelně scházet k eucharistickému „lámání chleba“ a tento den nazvali „den Páně“.
O tomto dni se v kostelích také žehnají velikonoční pokrmy a papežové ve Vatikánu pronáší své poselství a požehnání Urbi et Orbi.
Symboly a zvyky
Nejblíže tradici židovských Velikonoc je svěcení mazanců či potravy, se kterým se setkáváme především na křesťanském východě. Barvení a svěcení vajíček není biblický ani ranně křesťanský zvyk, ovšem byl adoptován, protože vejce jsou symbolem nového života.
Žehnání velikonočních ratolestí je připomínka a odkaz na Kristův vjezd do Jeruzaléma.
Celou dobu velikonoční zaznívá zvláště zpěv „aleluja“. Výraz aleluja pochází ze starého hebrejského slova halelú-jáh, které znamená „oslavujte Pána, chvalte Pána“. Tento výraz obsahuje i kratší podobu Božího jména (yh, „jáh“). Latinská podoba tohoto termínu zní alleluia. Z ní pak vznikla podoba českého aleluja. Je vyjádřením velikonoční radosti křesťanů.
Velikonoce v pohybu – z USA po Rusko
Velikonoční zvyky a tradice různých národů vycházejí z křesťanské víry nebo k ní odkazují. Všeobecně lze předjímat, že beránek symbolizuje vítězného Krista a vejce jsou znamením nového života plynoucí z jeho zmrtvýchvstání.
V Americe namísto velikonočního pondělí dávají důraz na velikonoční neděli. Celou oslavu zakončují velkým obědem a sbíráním vajíčkem v domě a po zahradě. Podle tradice totiž zajíček schovává dětem čokoládová vajíčka všude možně a oni je musejí hledat.
V Maďarsku se ženy a dívky polévají vodou, aby byly plodné. Muži následně dívku postříkají parfémem a za odměnu dostanou vajíčko, koláč nebo alkohol. Ani v Maďarsku nechybí pečená masa a sladké kynuté buchty.
V Polsku na velikonoční pondělí chlapci mrskají děvčata vrbovou větvičkou, polévají je vodou a voňavkou. Děvče, které je polité, se dle pověry do roka vdá. Až devadesát procent obyvatel nechává své sváteční pokrmy v předvečer neděle Zmrtvýchvstání Páně posvětit. Kromě klobásy a šunky se jí také chléb, sůl a hlavně křen – jako symbol zdraví, ale také utrpení. Pečou se bábovky z kynutého těsta.
V Norsku mají opravdu velmi zvláštní zvyky. Kromě malování vajíček je velkou tradicí řešení vražd. Všechny velké televizní stanice vysílají kriminální a detektivní příběhy. Ne jinak tomu je v novinách. Samozřejmě také vychází mnoho knih. V těchto dnech jsou dokonce i krabice od mléka potištěny detektivními příběhy.
Ve Velké Britániivelikonoční zajíc schovává po domě a na zahradě čokoládová vajíčka. V anglických školách se nosí velikonoční klobouky. Pomlázky v Británii nejsou moc oblíbené. Britům se totiž tento zvyk zdá moc násilný, a tak jsou dívky výprasku ušetřeny.
V Německu děti vyrábějí slaměná hnízda, která jejich rodiče schovají doma nebo na zahradě. Velikonoční zajíček do nich přinese různobarevná vajíčka. Ráno na Velikonoční pondělí je děti hledají. Němci si také tyto svátky neumí představit bez kraslic, které jsou pestře malované a vyfoukané či uvařené natvrdo. Na některých místech jsou tyto dny spojené se sportem v podobě přenášení, házení, koulení či rozbíjení vajec.
Rusové při pravoslavných oslavách Velikonoc barví vajíčka červenou barvou, která symbolizuje Kristovu krev. V kostelech si pak vajíčka nechávají požehnat a konzumují je k velikonočnímu obědu. Skořápky rozbíjejí hřebíky, aby si připomněli utrpení Ježíše.
Závěrem, milí čtenáři, lze konstatovat, že je dobře, když se držíte hezkých tradic a předáváte je dále svým potomkům. Dávají plnost každoročnímu běhu života. A k tomu pokorné přání: hodně velikonoční naděje každému z vás!
