Článek
Lidi milují, když můžou soudit.
Jakmile jsem se přestěhoval zpátky k rodičům, začalo to. Pomluvy, řeči za zády, škodolibé poznámky.
- „To je hrozný, ve třiceti zpátky u mámy?“
- „Kde udělal chybu, že nemá ani na vlastní bydlení?“
- „Já bych se hanbou propadl.“
A zatímco oni si lámou hlavu nad mým životem, já v klidu popíjím kafe u rodičů. Bez nájmu, bez stresu, s plánem do budoucna.
Bydlet u rodičů je stigma. Ale proč vlastně?
Když si někdo vezme hypotéku na třicet let a maká do roztrhání těla, je borec. Když já místo toho ušetřím na bydlení a vyčkám na lepší příležitost, jsem loser.
To dává smysl?
Žijeme ve společnosti, kde je normální pracovat od nevidím do nevidím, jen abychom si mohli dovolit platit nájem, který nás finančně vysává. Proč bych to měl dělat já?
Radši využiju šanci, kterou mám.
Radši si v klidu postavím nový základ.
Radši budu plánovat, než abych jen slepě přežíval.
Kdo je na dně? Já, nebo oni?
Ti samí lidé, co mě pomlouvají, si stěžují, že nemají peníze, že jim nestačí výplata, že sotva vyjdou s nájmem.
A já si říkám – kdo je tu vlastně ten v pasti?
Já, který se rozhodl nedřít na cizí byt a místo toho si vybudovat vlastní budoucnost?
Nebo oni, kteří každý měsíc odevzdají většinu výplaty, jen aby mohli říct, že bydlí „ve svém“ – i když je to jen pronájem?
Pomluvy mě nechávají chladným. Až si budu kupovat vlastní byt, a ne platit někomu jinému, pak se teprve budeme bavit o tom, kdo měl pravdu.
