Článek
Je ti dvacet, sníš. Třicet – dřeš. Čtyřicet – už je pozdě. A najednou je ti padesát a všechno, co sis plánoval, je jen vybledlá poznámka v hlavě.
Vítej. Jsi jeden z těch, co žijí život, který vlastně nechtěli.
Děláš, co „se má“
Škola, práce, hypotéka, svatba, děti. Nebo aspoň práce a nájem. Všechno podle scénáře. Problém je, že ten scénář jsi nepsal ty. Napsala ho společnost, učitelé, rodiče, Instagram a strach z toho být „divnej“. A tys ho jen přijal, protože byl po ruce.
Nikdo se tě neptal: Co chceš ty? A když ses náhodou zeptal sám sebe… rychle jsi to zase potlačil, protože „nebuď naivní, realita je jiná“.
Lidi si nevybírají – jen se přizpůsobí
Není to o lenosti. Je to o vyčerpání.
Vstaneš, jdeš do práce, kterou už roky nedává smysl. Šéf tě sere, kolegové jsou na autopilota, ale aspoň máš výplatu. A večer? Netflix, víno, TikTok. Malá úleva před dalším dnem.
A v neděli večer to přijde. Ta známá tíha. „Zase pondělí. Zase to celý rozjet nanovo.“ Ale nic nezměníš. Protože „takhle to prostě chodí“.
A víš co? To je ta past.
Žiješ život, který sis nevybral. Jen ses v něm ocitl.
Ve vztahu, protože jsi nechtěl být sám.
V práci, protože se tam prostě jednou naskytlo místo.
Ve městě, protože jsi tam zůstal po škole.
V systému, který tě učil vydržet, ne tvořit.
A nejděsivější na tom všem je, že spousta lidí ani netuší, že to tak je. Jsou jen unavení. Otupělí. Cyničtí. A tomu říkají „dospělost“.
Pravda bolí, ale je osvobozující
Možná tohle čteš a říkáš si: „To jsem já.“ Možná ti to trhá žaludek. Ale to je dobře. Protože právě to je ten moment, kdy můžeš říct: „Dost.“
Ne, není jednoduchý všechno změnit. Ne, ne každej může hned dát výpověď, sbalit batoh a zmizet do hor. Ale můžeš začít klást ty nepříjemný otázky. Můžeš přestat dělat věci jen proto, že „se to tak dělá“.
Protože jinak… se nic nezmění
A budeš dál scrollovat. Dál makat. Dál mlčet.
A jednoho dne se probudíš a zjistíš, že jsi proměnil celý život v kompromis.
A že jsi žil způsobně, ale nikdy naplno.
