Článek
Říká se, že když Čechovi chcípne koza, přeje si, aby sousedovi chcípla taky. Vtip? Možná. Realita? Bohužel často dost blízko pravdě. Máme tendenci závidět, a to nejen v maličkostech. Když si někdo koupí nové auto, není to „super, gratuluju“, ale spíš „hmm, asi krade“. A nedej bože, když někdo vypadá spokojeně – to se musí hned rozebrat, zpochybnit a ideálně trochu zašpinit.
Závist jako dědictví
Možná za to můžou století pod nadvládami jiných národů, kdy jsme se naučili držet hubu, krok a závidět tiše za záclonou. Možná socialismus, který nás naučil, že „vyčnívat se nemá“ a kdo má víc, je podezřelý. Nebo možná prostě jen fakt, že kritizovat je snazší než makat.
Ale jedno je jisté – závist se u nás dědí jako stará kredenc. Nepřiznaná, ale pořád mezi námi. A často se tváří jako „spravedlivé rozhořčení“. Jenže když se člověk podívá blíž, zjistí, že nejde o spravedlnost – jde o to, že nechceme, aby se ostatním dařilo víc než nám.
Ukrajinci? Ti nám berou práci. Nebo ne?
A pak tu máme fenomén posledních let – Ukrajinci. Přišli sem, protože doma to nešlo. Dělají práci, kterou Češi často odmítají, a to často lépe a za míň. Výsledek? Místo vděčnosti, že tu někdo drží při životě stavebnictví, úklid nebo logistiku, se rozmáhá klasický český výkřik:
„Oni nám berou práci!“
Jenže pravda je někde jinde. Neberou práci – berou příležitost ukázat, že se dá makat i bez stěžování si. A to bolí.
Závist není jen o penězích
Závidíme ale i jiné věci: sebedůvěru Američanům, eleganci Francouzům, klid Slovákům, disciplinovanost Němcům. A místo abychom se inspirovali, radši řekneme, že jsou „nafoukaní“, „hloupí“ nebo „roboticky poslušní“.
Protože to je jednodušší, než si přiznat, že my máme co dohánět.
Změna? Začíná doma
Co kdybychom to zkusili jinak? Neříkám, že se všichni musíme objímat u plotu a posílat si koláče, ale možná by stačilo nekoukat neustále, co má soused – a místo toho se soustředit na vlastní život.
Přestat závidět. Začít tvořit. Přestat porovnávat. Začít podporovat.
Protože národ, který závidí, nikdy nebude šťastný. A možná právě v tom je náš největší problém.
