Článek
Sedíme u večeře. Já po celém dni v práci, on pohodově doma.
„Nemáme už moc peněz,“ říkám. „Bylo by fajn, kdybys taky něco přidal.“
A co slyším? „Ale já přece platím…“
Jasně. Platí dvakrát chleba a mléko. To je tak všechno.
Ale jinak?
- Nájem? Moje starost.
- Jídlo? Moje starost.
- Složenky? Moje starost.
- Nový iPhone pro něj? Samozřejmě!
Fakt mě to začíná štvát.
„Chlap má živit rodinu!“ Tak kde je tvoje část?
Pořád poslouchám, jak „chlap má být ten, kdo se postará o rodinu“. Ale když dojde na prachy, najednou se mění pravidla hry.
Když jde o placení důležitých věcí, jsem na to sama. Ale když chce nový boty, PlayStation nebo víkend s kámošema? Najednou má peněz dost.
A nejlepší je, že když mu to řeknu, dostanu odpovědi typu:
- „Ale já taky občas něco koupím.“
- „Jsi moc materialistická.“
- „Peníze nejsou všechno.“
Jo, hlavně že pro něj nejsou „všechno“, když se nestará o žádné výdaje.
A víte, co mě nejvíc štve?
Ne že platím většinu věcí. Ale že se tváří, jak je to úplně normální.
Jako bych měla být vděčná, že občas hodí stovku na stůl. Jak dlouho mám ještě dělat, že tohle je normální?
Možná bych se měla taky „starat o rodinu“ jeho stylem – koupit si něco pěknýho a na všechno ostatní se vykašlat. Jenže někdo tu domácnost utáhnout musí.
A mám takový pocit, že to zase budu já.
