Článek
Chtěl jsem si koupit jedno pivo. Nic velkého. Obyčejné lahvové, v obchodě, večer cestou z práce. Na sobě čistý oblek, v ruce mobil, v hlavě státem vnucená představa, že „eDoklady“ jsou nová norma.
A pak to přijde.
„Máte občanku?“
„Jo, v mobilu.“
„Tak to vám pivo neprodám.“
Stojím tam a nevěřím.
Stát mi oficiálně říká: nemusíš nosit plast. Udělej to moderně, bezpečně, rychle.
A obchodník mi říká: sorry, mě to nezajímá. Buď mi ukaž kartičku, nebo jdi o dům dál.
Zákon platí. Ale lidi to nezajímá.
eDoklad je státem uznaný nástroj. Je to občanka. Má QR kód, zabezpečení, data přímo od úřadů.
A přesto mi je pán za kasou ochoten radši prodat pivo děcku s laminátem z Gimplu, než mně, třicetiletému člověku, který má „jen mobil“.
Proč?
Protože prý „to tady nebereme“.
Protože „to není oficiální doklad“.
Protože „tak máme pokyn od vedení“.
Protože – a to je nejupřímnější – „o tom nic nevíme“.
Co se tady vlastně stalo?
Stát zavedl něco, čemu sám říká „občanský průkaz v mobilu“.
Zaplatil za to kampaně, vývoj, PR, rozhovory.
Ale už nezvládl říct prodavačům, policajtům, doktorům a bankám, že to fakt platí.
A výsledek?
Přijdeš si pro pivo – a jsi pro ně jak hacker z devadesátek, co zkouší nějakou černou magii.
Digitalizace po česku
Na papíře jsme digitální velmoc.
V realitě si ale pořád musíme nosit šanon občanek, kartiček, potvrzení a razítek.
Když něco z toho chybí, jsi podezřelý.
Zákon říká ano.
Lidi za kasou říkají ne.
A ty, občane? Ty si můžeš akorát tak koupit limonádu.
Jestli tohle má být pokrok, tak díky, ale ne
Nejde o to pivo. Nejde o mě.
Jde o to, že když už stát něco zavede, měl by se postarat o to, aby to všude fungovalo. Ne že my budeme ti, co to mají testovat a u každé pokladny se hádat.
Ať už to stát zruší, nebo udělá pořádně. Ale tohle?
To je jen další důkaz, že v Česku je digitalizace hlavně reklamní heslo.