Článek
Trest přišel. Po hádce, po škole, po lhaní. Řekla jsem mu jasně: měsíc bez počítače.
Žádné výjimky, žádné hackování hesel, žádné „jen na chvíli“.
A víš, co udělal?
Nesedl si k PC. Sedl si k mobilu.
Našel moji uloženou platební kartu.
A utrácet v Robloxu už nevyžaduje heslo. Stačí pár dotyků.
V pár minutách zmizelo víc než 12 000 korun.
„Jen Robuxy, mami…“
Řekl to, jako kdyby šlo o rohlíky.
Jako kdyby virtuální věci neměly žádnou váhu, a moje peníze se tiskly na tabletu.
Nevěděl, kolik to je. Ani necítil vinu.
Jenom byl naštvanej, že jsem mu zrušila „epický skin“ a „boost na XP“.
Mám problém. Ale ne s technikou. S důvěrou.
Tohle není jen o hrách. Tohle je o tom, že se moje vlastní dítě naučilo obejít pravidla.
A digitální svět mu to umožnil – bez otisků, bez podepsání, bez viny.
Stačí pár kliků. A z dítěte je spotřebitel. Z rodiče je plátce škody.
A co teď?
Učím ho, co je hodnota peněz. Znovu. Pomalu. Tvrdě.
Ale zároveň se učím i já – že v roce 2025 „zákaz počítače“ už nestačí.
Protože když je celá realita připojená, trest neznamená odpojení.
Znám hesla k Wi-Fi. Ale ne hesla k jeho hlavě.
