Článek
Slušnost se nenosí?
Už tolikrát jsem slyšela: „Buď v klidu, ono se ti to vrátí.“ Jenže kdy? A jak? Když se dívám kolem, často to vypadá naopak. Čím víc je člověk ohleduplný, tím víc ho ostatní berou jako někoho, koho můžou přehlédnout.
Ve frontě, na silnici, v práci. Ten, kdo se dere dopředu, se často dostane dál než ten, kdo čeká, až na něj přijde řada. A mě to začíná unavovat.
Mlčet nebo se ozvat?
Ten pán mě naštval. Předběhl úplně všechny a ještě se tvářil, že je to normální. Nikdo mu nic neřekl. A já? Taky jsem mlčela. Protože se nechci hádat. Protože nechci být ta protivná. Protože slušní lidé prý nekřičí.
Ale co když právě tohle je důvod, proč svět vypadá, jak vypadá?
Vychováváme děti ke klidu. Ale připravujeme je na džungli
Učíme děti, aby byly slušné. Aby čekaly, byly ohleduplné, nevyrušovaly. Jenže pak je pustíme do světa, kde vyhrává ten, kdo je nejhlasitější. A ony se ptají: „Proč se mám chovat správně, když ostatní nemusí?“
Dobrá otázka. A čím dál těžší odpověď.
Nechci přestat být slušná. Ale nechci být hloupá
Někde mezi tichým souhlasem a agresivitou je rovnováha. Umět se ozvat bez křiku. Umět se zastat sebe i druhých, aniž bychom se museli měnit ve stejné hulváty, proti kterým se vymezujeme.
Možná že právě tohle je ta výzva dnešní doby být slušný, ale ne neviditelný.
