Článek
Každý den přijdu do práce, zapnu počítač a rozjedu kolotoč úkolů. Přijde mail, že mám vyřešit urgentní problém. Potom další, od kolegy, který si s něčím neví rady. Pak šéf: „Můžeš se na to mrknout? Já mám teď poradu.“
A tak pracuju. Dělám, co mám, a ještě víc. Nevadí mi to – až do chvíle, kdy přijde výplatní páska. Protože já mám stěží průměrný plat, zatímco on si v klidu kupuje nový vůz a plánuje dovolenou na druhém konci světa.
Za co vlastně bere tolik peněz?
- Nezvedá telefon po páté hodině.
- Neřeší problémy.
- Přehazuje úkoly na ostatní.
- Na poradě sice mluví, ale jeho „strategie“ v praxi nefunguje.
Jistě, je ve vedení. Jistě, má zkušenosti. Ale když ho během důležitého jednání musím opravovat, protože ani neví, jak systém funguje, něco je špatně.
Když jsem se ho jednou zeptala, proč má tak vysoký plat, odpověděl: „No, někdo musí dělat důležitá rozhodnutí.“
A já se ptám: Jaká? Rozhoduje akorát o tom, že se na mě navalí další práce.
Kolik lidí vlastně dře za úspěch šéfa, který si jen bere zásluhy?
Neříkám, že si vedoucí nezaslouží lepší plat. Ale pokud je jediným „rozdílem“ mezi námi to, že on přeposílá maily a já reálně pracuju, pak je něco špatně.
Říkají nám: „Pracuj tvrdě a dostaneš se nahoru.“ Ale realita? Tvrdě pracuj a šéf dostane bonus.
A my? Budeme dál makat, dělat práci navíc a čekat, že nám někdy přidají pár stovek, zatímco on si bude užívat benefity, které si vlastně ani nezaslouží.
Jak dlouho se na to ještě budeme dívat?
