Článek
„Dřív jsme to zvládli, dneska na to nejsou lidi.“ Tuhle větu dnes vysloví nejeden senior, když sleduje moderní rodiče. A často má pravdu. Místo snahy přizpůsobit se životním výzvám, část dnešních rodičů raději konstruuje narativ vlastní oběti. Místo „snažím se“ slýcháme „nestíhám“ a místo „řeším“ „potřebuji klid a prostor“.
Výchova dětí je náročná. O tom žádná. Ale od kdy se z ní stal důvod nefungovat ve všech ostatních oblastech života? Moderní rodiče si často stěžují na nedostatek času, ale zvládnou hodiny scrollovat TikTokem, komentovat každé vlákno na Facebooku o „toxickém mateřství“ a natáčet dojemná videa, jak jsou „vyčerpaní až do morku kostí“. Čas a energie očividně nechybí – jen jsou přerozděleny jinam.
Psychická pohoda jako omluva pro pasivitu
Dříve se dětem říkalo: „Pořádek musí být.“ Dnes se říká: „Nechte ho, je přetížený.“ Výchova ustoupila populárnímu konceptu hranic a sebepřijetí, který je sám o sobě užitečný – ale jen do té míry, dokud se nestane alibi. Když dítě lže, má to být signál. Když rodič nezvládá, má to být „systémová chyba“.
A mezitím tu vyrůstá generace dětí, která se učí, že odpovědnost bolí, a proto ji radši odmítneme. Že pravidla jsou toxická. A že výkon je přežitek. Jenže svět venku takhle nefunguje – a jednou to poznají, tvrdě a bez filtru.
Kult sebelítosti namísto inspirace
Influencerky v legínách hlásají, že „život matky je plný bolesti, kterou nikdo nevidí“. Možná. Ale život každého dospělého člověka je plný bolesti, kterou nikdo nevidí – to není výsada rodičů, to je realita. Jenže když místo osobní odpovědnosti nabídneme veřejnosti emotivní posty s filtrem a slzy na povel, společnost ochotně zatleská. Trpíš? Tleskáme. Snažíš se? Mlčíme.
Těch pár rodičů, kteří se stále snaží zvládat práci, děti, domácnost i vztahy bez permanentního stěžování, jsou dnes vysmíváni jako „přehnaně výkonoví“. Úspěch je podezřelý. Rovnováha je fake. A schopnost „udržet domácnost“ se prezentuje jako známka potlačeného traumatu.
A kdo to všechno zaplatí?
Stát. Systém. My. Protože zatímco část rodičů si z rodičovství udělala dlouhodobý „wellness pobyt na účet daňových poplatníků“, někdo tu pořád musí pracovat. Někdo musí zajistit služby, vyrobit věci, odvést daně. Jenže pocitový kapitalismus, kde má každý „nárok“ na všechno, ale zodpovědnost za nic, dříve nebo později narazí na realitu.
Shrnutí?
Nikdo nezpochybňuje náročnost rodičovství. Ale pokud se z něj stane trvalá výmluva pro nečinnost, lenost a neochotu růst, škodíme nejen sobě, ale především těm dětem. Protože jestli má být novým vzorem rodič, který se lituje, ale nepracuje, pak se máme všichni na co těšit.
