Článek
Nikdy jsem nečekala, že mi někdo bude děkovat za každé umyté nádobí. Ale myslela jsem si, že když žijeme spolu, budeme se taky o všechno dělit.
Realita? Já se starám o domácnost, on se stará o to, aby měl kde sedět.
„Jsi přece doma, ne?“
Ráno vstanu a už to začíná. Snídaně, děti, praní, nádobí. Celý den něco dělám. A večer? Další kolečko.
A když už řeknu: „Mohla bych si taky na chvíli odpočinout?“
Dostanu odpověď:
„Ale vždyť jsi celý den doma.“
Aha. Takže práce doma se nepočítá?
On odpočívá, já nemám kdy.
Sedne si k televizi, zatímco já běhám s hadrem po bytě.
Lehne si na gauč, zatímco já dávám děti spát.
A když ho poprosím, ať aspoň vynese odpadky?
„No jo, však já to udělám…“ (Ale až za tři dny, když už to vypadá jak skládka.)
Mám právo říct dost?
Nejsem stroj. Nejsem služka.
A hlavně – nejsem blázen, když chci, aby se doma zapojil.
Ale když to řeknu nahlas? Jsem ta protivná. Ta, co pořád něco řeší.
Takže mám mlčet, nebo mu dát jasně najevo, že já taky nemám nekonečnou trpělivost?
