Článek
Vzala jsem si volno. Zaplatila zájezd. Zabalila kufr, plavky, žehličku na vlasy a mobil s 128 GB volného místa.
Ne proto, že bych chtěla odpočívat.
Ale protože jsem věděla, že mě čeká týden dřiny. Pózování, srovnávání, filtrování.
Pláž byla krásná. Jen jsem ji skoro neviděla.
Protože jsem místo na moře koukala na displej.
Protože jsem 15 minut ladila fotku drinku, který mi mezitím roztál.
Protože jsem nejedla snídani, dokud jsem ji nevyfotila.
A protože jsem večer nešla spát, dokud jsem nenapsala popisek, co zní lehce boho, lehce motivačně a hlavně nenuceně cool.
A ti ostatní? Dělali totéž.
Nikdo si nečetl. Nikdo si nehrál. Nikdo se nehádal o to, kdo půjde pro vodu.
Všichni pózovali. Smáli se. Na povel.
Dovolená se změnila ve scénu.
A my všichni byli jen herci v reklamě na život, který reálně nikdo nežije.
A tak jsem si řekla dost.
Poslední den jsem nechala telefon na pokoji.
A zjistila jsem, že moře voní jinak, když ho nefotíš.
A že když se opravdu směješ, nejde to zachytit na story. Jen do paměti.
Pointa?
Dovolená přestala být místem odpočinku.
Stala se důkazem hodnoty. Výkonem. Vitrínou.
Až zapomeneme, jak nezdokumentované štěstí vlastně vypadá,
možná bude potřeba dovolená z vlastní dovolené.
