Článek
Každý měsíc se opakuje stejný scénář: reportáž o „hladu“ důchodců, záběr na starou paní se síťovkou a dramatický rozhovor o bídě. Jenže hned vzápětí vyrazíš do obchodu – a koho potkáš ve frontě s plným vozíkem? Ano, babičku s novým chytrým telefonem a poličkou plnou slaniny.
Bída podle televize vs. realita v regálu
Nechceme zlehčovat, že někteří senioři opravdu počítají každou korunu. Ale je zvláštní, kolik z nich si stěžuje – a přitom jezdí do lázní, na zájezdy a pravidelně obměňují výbavu. Důchod 20 tisíc měsíčně s vlastním bytem dnes není žádná tragédie. Zvlášť když ušetříš na tom, že neplatíš hypotéku, školné ani dětské kroužky.
Mají víc času, víc hlasu – a méně sebekritiky
Senioři tvoří silnou voličskou skupinu. A politici to ví. Zatímco mladí pracují, živí rodiny a platí daně, důchodci v klidu píší do redakcí a dožadují se „spravedlnosti“. Ale spravedlnost není o pocitech, je o rovnováze. A tahle rovnováha je fuč.
Stěžují si na dnešní dobu – ale žijí si jako nikdy dřív
Dnešní důchodci žijí v době, kdy mají:
- stabilní příjem
- dotované léky
- levné jízdné
- přístup k internetu
- nárok na všechno, povinnost za nic
A přesto slyšíš: „Dřív bylo líp.“ Ne, dřív nebylo líp. Dřív jste makali, dnes žijete z výsledků. Jenže to se už moc neříká. Moderní senior má být oběť, ne spoluzodpovědný.
Závěr?
Ne každý důchodce je chudý. Ale každý důchodce má dnes mikrofon. A čím hlasitěji křičí o nespravedlnosti, tím víc přehlíží realitu, že mladší generace je často mnohem víc „na hraně“ – jen prostě nemá čas se litovat, protože pracuje.
