Článek
Vlastní bydlení. Můj sen, moje jistota.
Když jsem podepisovala smlouvu na hypotéku, cítila jsem hrdost. Konečně nebudu platit cizím lidem, budu investovat do sebe, do svého domova.
Představovala jsem si, jak budu každý měsíc splácet, a jednou, za dvacet nebo třicet let, bude ten byt nebo dům opravdu můj.
Jenže nikdo mi neřekl, že vlastně nikdy můj nebude.
Protože když se podívám na svůj rozpočet, mám pocit, že pracuju jen pro banku. Každý měsíc odejde splátka a já si uvědomím, že bych mohla mít pohodlný život – kdybych se nezadlužila na zbytek života.
A co když přijde nečekaný výdaj? Rozbitá pračka? Oprava auta? Na dovolenou už ani nemyslím. Vlastně ani na nový svetr. Každá koruna, která nepadne na splátky, je luxus, který si nemůžu dovolit.
A nejhorší je ta nejistota. Protože jedna výplata navíc by byla záchrana, ale jedna výplata méně znamená katastrofu.
Lidé říkají, že nájem je vyhazování peněz. Ale víte, co je vyhazování peněz? Vzít si hypotéku s úrokem, který se může změnit. Splácet třicet let a zjistit, že jste zaplatili dvakrát tolik, než byla původní cena. A když se něco pokazí? Když přijde nemoc, ztráta práce, rozvod?
Banka vás nepolituje. Neřekne: „Tak si měsíc odpočiňte, víme, že to máte těžké.“
Ne, banka vám sebere všechno.
Myslela jsem si, že hypotéka je cesta ke svobodě. Že je to moje vstupenka do světa „dospělých“, kde už nebudu muset počítat každou korunu.
Ale teď už vím, že to byla jen past.
A já do ní spadla po hlavě.
