Článek
Představte si, že vám někdo řekne: „Tady mi budeš každý měsíc posílat většinu své výplaty. A když náhodou nebudeš moct, vezmu si tvůj domov.“
Zdá se vám to jako vydírání? Vítejte ve světě hypoték.
Říká se, že nájem je vyhazování peněz. Že platím cizímu a nic z toho nemám. Ale co když já nechci být otrok banky na dalších 30 let?
Kolik lidí si vzalo hypotéku, aby „měli jistotu“, a teď:
- počítají každou korunu, protože jim splátky sežerou většinu příjmů
- odmítají večeře, dovolené, radosti, protože „musí splácet“
- modlí se, aby se nezvýšily úroky, protože pak přijdou o všechno
A co když přijde nemoc, rozvod nebo ztráta práce? Banku to nezajímá. Nedáš splátku? Ven.
Zatímco já si v nájmu můžu dovolit žít. Ano, nepatří mi byt, ale taky nejsem připoutaný k hypotéce, která mi diktuje život. Když budu chtít změnit město? Prostě se přestěhuju.
Ano, možná nebudu mít svůj byt, až budu starý. Ale víte, co? Radši si budu užívat život teď, než si ho celý odříkat a pak se dožít stáří v bytě, který mi stejně nic nevrátí.
A tak se ptám: Je opravdu lepší se zadlužit na celý život, jen abych měl pocit, že je něco „moje“?
Protože pokud „moje“ znamená žít ve stresu a strachu, pak si radši nechám ten „vyhazovanej“ nájem.
